nahoru

Může být ministrem opravdu každý?

TOMÁŠ FEŘTEK 15. ledna 2007 • 00:49

Přemýšlím o tom posledního půl roku často. Je to opravdu jedno, koho dosadí politické strany do ministerských křesel? Zvlášť na ministerstvu kultury to poslední dobou připomíná losování z klobouku. Ale stejně tak čerstvé političky Strany zelených těžko budou mít při raketovém startu svých kariér dostatek manažerských a odborných zkušeností. Nebo si myslíte, že to nevadí, protože ve skutečnosti je ministerstvo fungující stroj, kde je ministr u volantu jen na ozdobu?


Kopicová, Rath, Jandák, Štěpánek, Kalaš, Vicenová, Třeštíková, Kuchtová, Stehlíková, Čunek. Nevím, jestli jsem je vyjmenoval všechny, ale počet ministryň a ministrů, kteří se v posledních třech vládách dostali do špičkové politické funkce, aniž by se kdy zabývali vrcholnou politikou a někdy ani činností v resortu, kterému z ničeho nic vládnou, je překvapivý. Opravdu může veřejnost propadnout dojmu, že vlastně vůbec nevadí, když nový ministr nemá ani politické ani odborné zkušenosti. Prostě jen obchází recepce, stříhá pásky a úřad spokojeně funguje (či nefunguje) dál, jako by tam nebyl.
Samozřejmě, že jako novinář nahlížím do chodu ministerstev jen zdálky, ale téhle představě bych chtěl oponovat.
Ministr totiž nutně potřebuje jak politickou, tak odbornou zkušenost. Politickou proto, aby věděl, jaké jsou mezi současnými politiky normy chování, jak tvrdě je třeba vyjednávat, nakolik platí dané slovo. A odborné hlavně proto, aby věděl, kdo je kdo při výběru příštích spolupracovníků a ředitelů jemu podřízených organizací. Navíc musí být lidsky odolný (případně odolná) proti mimořádným lobbyistickým tlakům. Například ministr životního prostředí Kalaš, je jistě velmi slušný a v lecčems i odborně zdatný pán, ale žil až donedávna v zahraničí a o poměrech na české politické scéně nevěděl mnoho. Své měsíce ve funkci strávil mlžným tápáním, protože zcela nepochopil, že způsob vyjednávání v mezinárodních institucích a v české vládě se v míře kultivovanosti zásadně liší. Na druhé straně jeho kolegyně přes školství, paní Kopicová, znala obor natolik dobře a měla jasno v tom, co chce udělat, že odvedla mimořádný kus práce i bez politických zkušeností. Jak si povede její nástupkyně Kuchtová? Původní profese učitelky opravdu kvalifikací není a rychlý start bez zastávky od občanské aktivistky, zabývající se jadernou energetikou, k ministryni školství, o němž ještě na jaře nevěděla prakticky nic, velkou naději nedává.
I když v české společnosti je zvykem politiky pohrdat a předvádět je výhradně jako šašky, je to sebezničující strategie. Ve skutečnosti je ministerský post velmi náročná a únavná profese a opravdu není jedno, kdo ji vykonává. A jestli necháme politické strany, aby tahaly ministry jak králíky z klobouku, nakonec se nám těch šašků v ministerských křeslech opravdu dostane.

TOMÁŠ FEŘTEK