Je velmi pravděpodobné, že ve středu podá Topolánkova vláda demisi a vrátíme se opět do stadia politické mrtvolnosti a chaosu. Přinejmenším v případě ministerstva školství musím konstatovat, že je to škoda.
Přiznávám, že jako novinář pány ministry a paní ministryně spíš kritizuji než chválím. Jednak je to asi profesní tik, jednak řídit takový úřad je těžké a obstojí jen málokdo. Pokud jde o ministerstvo školství, v posledních přinejmenším deseti letech popravdě řečeno ani příležitost k pochvale nebyla. Střídaly se tu osoby přinejlepším polokvalifikované a to nemluvím o tom, že měly na věc jiný politický názor, ale o prosté orientaci v oboru. Paní ministryně Buzková, která při tiskové konferenci po „politickém“ úvodu odešla usednout za záda novinářů, protože „k tomu neměla co dodat“, byla jen vyvrcholením dlouhodobé tendence.
Ten měsíc, po který sleduji ve funkci paní ministryni Kopicovou, o níž jsem, popravdě řečeno, nevěděl vůbec nic, mě opravdu překvapil. Rychlost, se kterou vyměnila klíčové lidi a přivedla sebou ty, o jejichž kompetenci a schopnostech se nedá příliš pochybovat, jasná koncepce a především pracovní tempo na státních úřadech zcela nevídané. Opravdu snad poprvé mám pocit, že ministerstvo není jen fabrika na vliv, drobné kšeftíky a nepodařené zákony, ale úřad, který opravdu něco řídí. A rozhodování je to jasné, stručné a manažerské. Ať už se jedná o nutné změny ve státní maturitě, rychlý posun v reformě středního školství, učňovského především, nebo hektická rychlost, se kterou se dopracovávají projekty, na jejichž základě máme z evropských fondů dalších devět let čerpat desítky miliard na reformu vzdělávání.
Nevím, jestli je to dáno tím, že paní ministryně není stranický politik, ale odborník z nevládní organizace, v každém případě by mě potěšilo, kdyby i příští ministerská volba byla takhle kvalitní. A taky už vím, podle čeho tu příští vládu budu posuzovat. Laťka je tentokrát opravdu vysoko.
