Vlastně nevím, jestli se mám na Kalouska a lidovce zlobit, nebo jim být vděčný. Pokud někomu už přišla povolební jednání otravná a předvídatelná, lidovecký veletoč, ta vysoká akrobacie politiky, rozhodně zvedl znavené diváky ze sedadel. Jenže co to vlastně znamená? Opravdu je možné svolat na prvního máje na Letnou předvolební antikomunistickou demonstraci a po volbách s komunisty de fakto vstoupit do vlády?
Bylo vlastně zajímavé sledovat, jak upřímně jsou překvapeni i ti, kteří se, na rozdíl ode mě, sledováním politiky živí a opravdu jí rozumí. Kolega Bohumil Pečinka se ve čtvrtečním podvečerním radioforu divil bez zábran a byl v tom i kus překvapené radosti sběratele, který objevil do kolekce nový, opravdu nečekaný kousek. Miroslav Kalousek, který se celou předvolební kampaň tvářil jako nejtvrdší antikomunista a i po volbách se bil v prsa, že lidovci nepřistoupí na kupčení s mocí a ministerskými křesly pod kuratelou komunistů, prostě takhle jednou odpoledne kývl na velkorysou Paroubkovu nabídku, lidovecké předsednictvo se jen zatetelilo blahem a všechny ty demonstrace a řeči se tím jedním kývnutím změnily v blábol. Antikomunisté ve vládě si bez komunistického souhlasu „ani neumyjí ruce“. To je takzvaná Paroubkova věta.
Samozřejmě se můžeme rozhořčovat nad lidoveckou věrolomností. Takových rozhořčení jsou dnes plné noviny. Ale můžeme to vzít i jako cosi osvobozujícího. Kalouskova akrobacie je, ať už dopadne jakkoli, v něčem úlevná. Je to definitivní potvrzení, že věk ideologií skončil, nemá smysl poslouchat, co politici říkají. Ve volbách nevybíráme důvěryhodného vůdce, ale domovníka, po kterém chceme, aby včas zametl a vynesl odpadky a víme, že bude trochu pochlastávat a malinko přikrádat do vlastní kapsy. Jde o to, aby to bylo v únosné míře, ale jinak s tím musíme počítat. Kvůli krásné duši a řečem jsme si ho nenajali. Že nám toto ponaučení, posunující nás z dětských plenek do věku voličské dospělosti, zprostředkovali zrovna křesťanští politici? O to je přeci přesvědčivější!
