Ta otázka v titulku není tak prostoduchá, jak na první pohled vypadá. Veřejná tábořiště, tedy místa, kde jste se mohli na rozdíl od kempu vyspat zadarmo, zmizela spolu se socialismem a zlikvidovaly je především přísnější hygienické předpisy. Přitom to byl levný, jednoduchý a velmi účinný způsob regulace divoké turistiky v chráněných oblastech.
Po slovenské zkušenosti bych navrhoval instituci veřejných tábořišť oprášit. A paradoxně právě v těch nejpřísněji chráněných územích. Protože třeba současná politika Šumavského národního parku, na jehož území je přespat ve stanu zakázáno všude, vyjma několika málo kempů, má přesně opačné důsledky, než vedení parku chtělo. Ti, kteří jdou hřebenovku s batohem, nepřespí na náhorní planině, kde by je ochranáři vyhmátli a pokutovali, ale snaží se zmizet někde v lese, kde škodí a ruší mnohem víc. Že se vstřícnost vůči divokým turistům vyplácí, je vidět třeba na hřebeni Nízkých Tater nebo Rudohoří docela jasně. U útulny se sejde večer deset dvacet lidí, na koho nezbude místo v boudě, postaví si vedle stan. Druhý den v devět ráno není po nikom ani památky. Nikdo se neschovává v lese, je rád, že tu má vodu, stůl a aspoň trochu pohodlí. Co kdyby se naše drahé ochranářské úřady trochu inspirovaly? Nebo opravdu existuje nějaký zvlášť rafinovaný důvod, proč by u nás něco takového nešlo?
