Vždycky když jedu přes ústecké Předlice, okolo slavných činžáků v Matiční ulici, říkám si, že ctností novináře je doříct, jak nějaká mediálně slavná causa dopadla. Tak jsem tuhle neděli zastavil. Jak to vypadá v ulici, kde zvítězila humanita a zeď byla poražena?
Vůbec to není jasný výsledek. Zeď, která měla oddělovat bytovky od domků na druhé straně ulice, nestojí, zmizel i pochroumaný litinový plot. Ale že by segregaci romských obyvatel bylo zabráněno? Zmizeli totiž i obyvatelé domků, kteří po městě chtěli, aby je zdí chránilo před odpadky a hlukem ze sousedních činžáků. Město domy vykoupilo, dnes je v nich policejní služebna a miniklub - místnost s židlemi a pomalovaným dvorkem. Jmenuje se Nový svět a provozuje ho Člověk v tísni. Ghetto není odděleno, jen se zvětšilo. Nedaleký hotel, kam chodili místní na půdu pro
dřevo, je už definitivně bez střechy. V domech pořád stejná vybydlená špína, ale na druhou stranu závěje odpadků a polorozebraného nábytku, které tu bývaly okolo domů, zmizely. V euforické etapě po pádu nikdy nedokončené zdi tu na prostranství mezi domy aktivisté postavili pískoviště a dětské prolézačky. Po písku už ani stopy a z prolézaček zbyly rozlámané kůly. Jen beton a ze železa svařené houpačky stojí. Opravdu žádné velké vítězství.
Causa Matiční přesně ukazuje meze možného řešení. Můžeme zabránit vnějším projevům segregace, které nejvíc dráždí novináře české i zahraniční. Ošklivá zeď nestojí. Město může více investovat do úklidu a policejního dohledu, humanitární organizace seženou grant na sociální práci. Ale jen těžko přesvědčíme sousedy, že by tu měli žít, prostě nechtějí. Stejně tak ti, kteří se ocitli na sociálním dně, ze dne na den nenavěsí do oken záclonky a nekoupí dětem
kyblíček a lopatičku. Pro ně se po pravdě řešeno nic moc nezměnilo. Koneckonců topit se dá i dřevěnými prolézačkami. A tak přes všechnu snahu je Matiční pořád ghetto plné mříží, chudoby a smutku.
