Ten model se stále opakuje. Bez Temelína nebudeme mít v roce 2000 čím svítit, omezení freonů a povinná registrace chemikálií způsobí kolaps chemického průmyslu, nedostaneme-li emisní povolenky alespoň na sto milionů tun kysličníku uhličitého, zabrzdí se rozvoj českého průmyslu a zchudneme. Politici a průmyslníci nás opakovaně straší „návratem na stromy“, pokud po nich chceme, aby méně škodili...
. Jsou ale mimořádně špatní prognostici, takže čísla je opakovaně usvědčují z klamání veřejnosti. Nejnovější statistika Evropské komise vyvrátila další mýtus, který tvrdí, že růst výkonnosti ekonomiky je možný jenom za cenu většího znečištění.
Když se předloni na podzim vyjednávalo, kolik emisních povolenek na vypouštění kysličníku uhličitého potřebuje český průmysl, požadovalo jeho ministerstvo povolenky na 117 milionů tun. Podle dostupných a ne zcela přesných čísel se odhadovalo, že český průmysl – elektrárny, hutě, cementárny – vypustí do ovzduší ročně 85 až 90 milionů. Proč tedy tak nadsazený požadavek, když i s těmito čísly patříme, přepočteno na obyvatele, k největším znečišťovatelům v Evropě? Přece proto, že český průmysl potřebuje růst a to se bez většího znečištění neobejde. Následovalo dohadování. Ministerstvo životního prostředí navrhlo 99 milionů, vláda schválila a odeslala do Bruselu požadavek na 107 milionů a Evropská komise nám nakonec dala 97,6 milionů. Běžná politická licitace.
Kuriózní je pointa. V pondělí 15. května zveřejnila Evropská komise statistiku ukazující, kolik po prvním (necelém) roce, kdy se obchoduje s emisními povolenkami, jednotlivé státy vypouštějí. Komíny českých podniků vloni proletělo 82 milionů tun kysličníku uhličitého. To je o 15 milionů méně než nám přiřkl Brusel a o 25 milionů méně než chtěl český průmysl a nejspíš i o zhruba 5 – 10 % méně než loni. To vše při rekordním, šestiprocentním růstu ekonomiky. Je třeba nějaký jasnější důkaz, že nás někdo tahá za nos, když tvrdí, že pokud stanovíme průmyslu ekologické mantinely, tak zchudneme?
Navíc to opravdu není poprvé. Při debatách o Temelínu začátkem devadesátých let jeho zastánci tvrdili, že růst ekonomiky potřebuje energii a bez nové elektrárny nebudeme mít za pár let čím svítit. Dnes celou produkci Temelína vyvážíme, ovšem problém, co s vyhořelým palivem, nám tu zůstává. Stejně tak se nijak zaznamenatelně neprojevilo omezení výroby freonů poškozujících ozónovou vrstvu, byť mělo vést ke kolapsu některých chemických koncernů a zdražení všeho možného. Užíváme náhradní látky a žádný problém nenastal. Jen nás teď straší tímtéž při zavádění evropského systému registrace chemických látek (REACH), i když jeho cena se pohybuje řádově v promile obratu chemické výroby. A konečně, k poklesu množství emisí u nás stačil jen pouhý fakt, že se s nimi začalo obchodovat, a tedy kysličník uhličitý má najednou pro šéfy firem nějakou cenu. A nastalo cosi, co ještě nedávno jednoznačně vylučovali jako „naivní pohádky ekologistů“. Průmysl rostl, znečištění kleslo. Na jejich místě bych rezolutními prohlášeními a varovnými čísly příště raději šetřil.
