Otrávené Labe, ptačí chřipka a odpadková aféra mě jen utvrdily v přesvědčení, že o mediální „důležitosti“ událostí nerozhoduje jejich skutečná závažnost, ale výhradně jejich spektakulárnost. Ale když už se jednou mediální vlak rozjede, není k zastavení.
Samozřejmě i já po mnohatýdenní mediální masáži podléhám pocitu, že jsme obklíčeni smrtonosnou ptačí chřipkou. Jen mě udivuje, že lidé v tomhle směru vzdělanější zůstávají v klidu. A jejich argumenty jsou jednoduché. Ptačí chřipka je tu odedávna, virus H5N1 se na člověka přenesl ve zcela ojedinělých případech, a hlavně, zatímco se děsíme ptačí chřipky, jejíž oběti se celosvětově počítají přinejhorším na desítky (nepočítáme-li ovšem po statisících vražděné nevinné ptactvo), na všechny možné jiné chřipky běžně umírají stovky lidí bez jakékoli mediální pozornosti. Ano, je opravdu strašné, že na ptačí chřipku zatím není vakcína, jenže ono je to hlavně tím, že mezi lidmi přenosný virus téhle chřipky prostě dodnes neexistuje. No a profesor Stanislav Komárek, jako biolog člověk jistě kvalifikovaný, k tomu dodává, že rámusem okolo ptačí chřipky jen vytěsňujeme obavy z nebezpečí, která jsou opravdu reálná a obtížně řešitelná. Tak tohle všechno si opakuji, když sleduji v televizi zakuklené záchranáře a policejní manévry na Rujáně a v přilehlé Evropě připomínající výpravný katastrofický film.
Před panikou mě chrání snad jen zkušenost s jinými mediálními kauzami. Například nedávno otrávené Labe se udržovalo v mediálním top tenu docela dlouho na to, že nebezpečí z téhle otravy bylo relativně malé a hlavně nemá dlouhodobé následky. Ale podstatné bylo, že těch devět tun mrtvých ryb se dalo nafilmovat a to z případu Draslovka udělalo ekologickou katastrofu prvního řádu. Mnohem závažnější dioxinové zamoření, kontaminace těžkými kovy a jiné problémy týkající se toho samého Labe nikdy tolik pozornosti nevzbudily, protože jim chyběla obrazová dominanta. Takže ekologické organizace, které na tyhle problémy po léta upozorňují, jsou brány spíš jako otravní potížisté.
Vlastně stejné je to s několik týdnů trvající odpadkovou aférou. Až spektakulární požár v Libčevsi z ní udělal mediální událost, i když dovoz německého odpadu do opuštěných fabrik a kravínů je u nás oblíbený způsob podnikání přinejmenším patnáct let a psalo se o něm mnohokrát. Ale až plameny a pobíhající hasiči probudili veřejnost, která se teď tak ohnivě rozhořčuje, jak je něco takového možné. Přitom jistě jde o nemilou záležitost, ale například na rozdíl od tristního stavu českých lesů nebo vyuhleného Podkrušnohoří (když budu vybírat z jiných ekologických problémů) relativně snadno řešitelný. A především, o nepřípustných pokusech některých poslanců povolit dovoz německých odpadků do českých spaloven se mluví a píše už léta. Nutno ale přiznat, že tenhle požár přišel vhod, protože přitáhl pozornost v pravou chvíli, kdy se o jejich legalizaci dovozů mluví na evropské úrovni.
Netvářím se, že mám řešení. Jen chci upozornit, že mezi mediálním obrazem a realitou bývá často velký rozdíl a není to proto, že by novináři lhali. Koneckonců názory pana Komárka, komentář Hnutí Duha k těžkým kovům v Labi a vysvětlení, jak je to s odpadky ve skutečnosti, v českém tisku také vyšly. Ale marná snaha, obrazy jsou obrazy. Slova v konkurenci s požárem a kontejnerem mrtvých ryb neobstojí. Až příště v televizi znovu uvidíte něco podobného, zkuste si to uvědomit a dát víc na slova než na obrazy. Dělám to v rámci zachování zdravého rozumu taky tak.
