Mladí, schopní, zdvořilí

Je to takový zvyk, svádět všechno na školu a rodinu. Ti dnešní mladí jsou pořád nevzdělanější, drzejší a povrchnější! Kdo za to může? Škola pochopitelně. Protože i já pomlouvám náš vzdělávací systém poměrně často a detailně, musím se nějak čestně vyrovnat s faktem, že přibývá mladých – vzdělaných, schopných a zdvořilých. Na koho to svedeme, když to školství je tak mizerné?


Za hranici generace se považuje zhruba dvacet let. Takže jsem tak akorát o generaci starší než dnešní vysokoškoláci a mohu to konstatovat s odstupem. Vážně nevím, čím to je, ale opravdu přibývá zcela nesporně schopných lidí okolo dvacítky. Jednoduchý příklad. Ještě před pěti lety bylo zcela výjimečné, aby nějaký externista – nenovinář nabídl redakci reportáž, která by se dala otisknout. Reportáž je docela složitý žánr, vyžadující znalost terénu, publicistickou dovednost i literární rutinu. Dneska je to pozoruhodně časté. Takový text dostanu určitě jeden měsíčně. A když tisknutelný není, obvykle stačí vysvětlit, jak taková reportáž má vypadat a ten člověk ji přepíše od základu ... a kupodivu dobře. Takže nejen má nějaký talent, ale navíc vnímá, co mu kdo říká a umí z toho něco praktického vyvodit. Připadá vám to banální? Musím říct, že to vůbec žádná samozřejmost není ani mezi novináři profesionály.
Stále častěji přicházejí do redakce lidé, kteří přijdou nabídnout svůj projekt. Vymysleli novou karoserii auta, fotografují české pohraničí, pořádají festival, vydávají knížku. Jasně, jde jim o propagaci. Jenže přinášejí kvalitní zboží, o věci hodně vědí, znají evropský kontext, chovají se profesionálně a hlavně nenafoukaně. Mají přesně tu míru sebevědomí a korektnosti, abyste jim uvěřili, že stojí za to se na jejich projektu podílet.
Kde se to, proboha, naučili, když na českých školách se, pokud vím, nic podobného nedozvíte? Netuším. Buď české školství pomlouvám neprávem a proměňuje se rychleji, než stačím zvnějšku zaznamenat, nebo prostě svobodná společnost nabízí tolik příležitostí a šancí ke vzdělávání, shánění informací a zkušeností, že ten, kdo o ně stojí, si je prostě opatří. Škola neškola. Věřím spíš na to druhé, ale přece jen budu příště při té kritice poněkud obezřetnější. Výsledek je výsledek. A ten se počítá.