Rodiče vlastně žádnou změnu školství nechtějí

Přijde mi trochu teatrální, že paní ministryně Buzková oznámila svůj odchod z politiky zrovna v týdnu, kdy začíná škola, stejně bude na ministerstvu sedět ještě skoro rok. A svádí to k tomu hodit kulhavost reformy školství především na ní, rozhodně neodchází se ctí a jako vítěz. Ale já mám čím dál víc pocit, že v našem školství se nic podstatného nemění především proto, že rodiče si ve skutečnosti žádnou změnu nepřejí.


Petra Buzková samozřejmě má na bloudivosti školních reforem svůj podíl. Nový zákon platný od začátku roku sice uvolňuje školám ruce, aby mohly víc učit podle svého, ale zároveň jim poněkud předčasně nasazuje chomout státního testování a jednotné maturity. Jenže problém je zdá se někde jinde. Školský systém s tisíci škol a statisíci učitelů, to je olbřímí hora, se kterou je opravdu těžké pohnout. Že jsou učitelé konzervativní, není nic divného. O moderní pedagogice většinou nevědí skoro nic, odvolávají se na tradiční a osvědčený systém, a pokud něco nefunguje, přičítají to stále drzejšímu a línějšímu žactvu. Čest a omluva výjimkám, ale opravdu jich není mnoho. Jenže o moc lépe na tom nejsou ani rodiče, ti také většinou netuší, proč a jak by se mělo školství měnit. Takže nejčastěji skončí veřejná debata u toho, že by se v české škole mělo přestat biflovat, což je klišé, z něhož mě může vzít čert. Vidím dva jiné a důležitější důvody ke změně.
Za prvé je české školství zoufale neefektivní. Děti tráví spoustu času věcmi, které jim k ničemu nejsou. A nemám na mysli užitečnost v úzce praktickém slova smyslu. Ke vzdělání patří i informace dejme tomu o středověké literatuře, i když je v životě většina z nás nebude potřebovat. Ale vadí mi, že česká škola nezohledňuje dávno známé poznatky o tom, jak vlastně funguje mozek a jak se učí, a učivo (už to slovo!) do něj cpe tím snad nejpomalejším a nejméně efektivním způsobem.
A druhý důvod pro změnu je narůstající šikana a agresivní atmosféra ve školách. Moderní psychologie říká, že pokud se chcete něco naučit efektivně a dlouhodobě, musíte se to učit v atmosféře, která je pro vás bezpečná, kde vás nešikanují ani spolužáci ani autoritativní učitel.
Na obě tyto „choroby“ už dneska známe lék, který po léta zkoušely některé reformní školy a osvědčil se. Teď ale nikdo neví, jak tenhle lék předat třeba jen oněm čtyřem tisícům základních škol. A jak se v téhle situaci chovají rodiče? Jako by se jich to netýkalo. Srovnám-li to s povykem, který veřejnost spustila, když se na jaře provalila nepovedená úprava přijímaček na střední školy... Veřejný tlak na politiky funguje, jenže rozdíl mezi jednou a dvěma přihláškami pochopí každý, zatímco rozdíl mezi efektivní a neefektivní školou se vysvětluje mnohem hůř. Paní ministryně odchází do politického záhrobí, žádná škoda jí není a ve školách se toho zatím mnoho nezměnilo a nejspíš hned tak nezmění. Ale popravdě řečeno, můžeme si za to především sami.