V domácí politice se rozhodně za odborníka nepovažuji a uctivě čtu, co na tohle téma píší kolegové. Ale tentokrát mi to opravdu nedá, abych neokomentoval novinářský trend, který z premiéra Paroubka vyrábí politickou hvězdu. Nesoudně a nekriticky, podle mého názoru.
Koaliční vlády se za poslední volební období střídaly příliš rychle, abych si nepamatoval všeobecné pochvalné mručení, které doprovázelo příchod Stanislava Grosse na premiérský post. Po Vladimíru Špidlovi, který byl považován za přílišného socialistu, navíc nekomunikativního, přicházel podle komentátorů pragmatik, který umí naslouchat, dokáže se s každým domluvit... Jistě si to také pamatujete a stejně dobře víte, jak to dopadlo. Stanislav Gross oplývá především osobností a vkusem přízemního formátu, schopností zákulisních čachrů s podivnými osobami a komunikativnost ho definitivně přešla při prvním větším průšvihu, po kterém se z něj stal mediální otloukánek.
Stejně problematický mi přijde i jeho nástupce Paroubek, jen onu achilovu patu má někde jinde. Věří totiž, že není ani tak důležité, co politik dělá, jako to, jak se o tom píše. Pomiňme, že člověk, který tolik věří na politický píár, si vybral tak neuvěřitelnou tiskovou mluvčí, ostatně zbavil se jí obratem. To je jen vtipný detail. I s tou novou a nepochybně schopnější je tenhle trend velmi zřetelný. Protiteroristické cvičení premiér chce proto, aby veřejnost viděla, že se něco děje. Jestli je policie opravdu připravena jakoby zase tak podstatné není. Kolegy ministry obvykle nekritizuje za mylné koncepce, ale za nedostatečnou práci tiskových oddělení. A sám opakovaně zdůrazňuje, že vyžvanit se lze z čehokoli, pokud to děláte dostatečně šikovně. Navíc má pan premiér pravděpodobně pocit, že čím více žvaní, tím lépe, na kvalitě zase tolik nesejde. Nic ho necharakterizuje lépe než poznámka, že pracovníci jeho tiskového oddělení musí nahrávat všechno, co kde říká, aby on věděl, co vlastně řekl. Přesněji se Paroubkova diagnóza vystihnout nedá. Politika jako umění iluze. Politika bez podstaty, surfing na hladině veřejného mínění a televizní vlně.
Můžeme se jen dohadovat, kdy Paroubek na tuhle svou slabost dojede. Podle rostoucího počtu pitomých výroků bych tipoval, že to nebude trvat dlouho. Stanislav dojel na vlastní malost a trapné vymlouvání, Jiří nabíhá na vidle s bonvivánskou rozšafností přebujelého sebevědomí. Uvidíme, za jak dlouho začne tvrdit, že se proti němu média spikla. Kdo s čím zachází ...
