V rozhlasové debatě o instalaci papeže Benedikta XVI jeden z diskutujících obhajoval konzervativní linii kardinála Ratzingera s tím, že katolická církev musí stát pevně na svých neměnných pozicích, protože jen tak představuje pro věřící zřetelnou alternativu ke stále liberálnějšímu světu. To je, bez ironie, zajímavá myšlenka. Jen když bude stát církev na svých dogmatech, byť stále větší části populace připadají mimo realitu, může být útočištěm pro ty, kteří se s většinovým proudem neshodnou. Má to jen jednu vadu. Až do téhle chvíle jsem se domníval, že katolická (všeobecná) církev se pokouší oslovit právě tu většinu a jejím cílem je pomáhat zvládnout jí morální složitosti života. Katolíci – alternativci nebudou ničím jiným než jednou z mnoha skupin a sekt, a že jich je - od Svědků Jehovových po makrobiotiky, kam se uchylují neurotici, kteří se v nich schovávají před realitou. To snad aby se přejmenovali, ne?
