Umíte si představit, že přikládáte doma v kotelně místo uhlí pšenici? Nebo že se ve velkém spaluje obilí v elektrárnách? To není nápad „šílených ekologistů“, ale návrh elektrárenské společnosti ČEZ, o kterém informovaly Hospodářské noviny. ČEZ chce vykupovat nadbytečné, a tedy levné, obilí a přidávat ho do paliva tepelných elektráren jako obnovitelný zdroj. Není to ale nic nového. O tom, že obilí je velmi slušné palivo se ví dávno, za hospodářské krize ve třicátých letech minulého století na něj dokonce nějaký čas jezdily parní lokomotivy. Ale nemluví se o tom moc nahlas, protože pálit obilí ve světě, kde je tak ostrá hranice mezi přejedenými a hladovými, je politicky i lidsky ožehavé.
Ještě než se i vy rozhořčíte, zkuste vzít v úvahu pár argumentů. Potravinářské pšenice je celosvětově, a po poslední velké úrodě u nás zvlášť, výrazný nadbytek. Ceny klesají natolik, že se dostaly do pásma srovnatelného s fosilními zdroji a ostatními energetickými plodinami. Jde o zvládnutou technologii, farmáři pšenici (o tu by šlo především) umí a navíc je tu výhoda dvojího užití. Co se neprodá dráž jako potravinářská surovina, může se prodat levněji jako palivo. Podobná situace je třeba u řepky. Tu farmáři s takovým gustem pěstují právě proto, že se dá podle situace na trhu prodat na olej i bionaftu. Výhřevnost je větší než u ostatních energetických plodin, které navíc rostou obvykle déle. Tohle „palivo“ dozraje každý rok znova a kromě vymlácení nevyžaduje žádné drcení, štěpkování, granulovaní a lisování, jako třeba konopné brikety nebo dřevěné pelety. Žádné nové provozy a technologie. Skoro ideální, ne?
Samozřejmě, ten etický problém zůstává. Jenže vozit pšenici do třetího světa také není zadarmo, navíc tenhle způsob pomoci se dlouhodobě příliš neosvědčil. Někteří odpůrci pálení pšenice namítají, že pro nadbytky obilí tu máme státní program, který podporuje výrobu biolihu, pokud je nadúroda příliš velká. Ale to je jen nahrávka na smeč. Jaký je etický rozdíl mezi spalováním zrní, které je technologicky jednodušší, a výrobou biolihu, na který se třeba v Brazilii jezdí místo benzínu? Žádný, jen výroba lihu vyžaduje další výrobní kapacity a státní dotaci. Je to tedy důvod k tomu, abychom i obilí zařadili mezi státem podporované obnovitelné zdroje?
Tolik argumenty a můžeme se vrátit k emocím. Co s vámi dělá představa řady náklaďáků odvážejících do Tušimic čerstvou úrodu, aby vyletěla komínem?
