nahoru

Jsou křesťané nekrofilní?

TOMÁŠ FEŘTEK 29. března 2005 • 10:37

Když Svatý otec bezmocně kyne velikonočním davům shromážděným na náměstí a už není schopen ani promluvit, co to vlastně znamená? Co to říká o křesťanské víře a křesťanech? Když se hromadně modlí za uzdravení Jana Pavla, jak si to mám vykládat? Oni opravdu věří v to uzdravení? Oni si nevšimli, že je to starý muž na prahu smrti? Nevnímají, jako většina bezbožné veřejnosti, že pro něj smrt bude skutečné vysvobození? Nemyslí si, že vláčet polomrtvého třesoucího se starce po oficialitách a vystavovat ho v oknech a na mších je neslitovné a nehumánní? Jde o nepochopení, zavírání očí před realitou, nebo je křesťanství od podstaty nekrofilní?


Samozřejmě, že vnímám na křesťanství spoustu pozitivních věcí. Od toho, že opravdu utvářelo evropskou kulturu, že jsou v něm bohaté a inspirativní mystické proudy, že člověka vrací k meditaci, usebrání a pokoře, což jsou věci, které v éře technooptimismu skoro zmizely. Ale jedno je mi na víře, která jako symbol a ikonu vystavuje popravené tělo, podezřelé. Ta upjatost na myšlenku, slovo, které je vším, neschopnost vyrovnat se s tělem a sexualitou jinak než jejich popíráním a umrtvováním. Ta velmi nejasná hranice mezi tím, co je ještě rozumné lpění na tradici a konzervativních hodnotách a co už je obyčejná nechuť k čemukoli živému a měnícímu se.
Všechny ostatní náboženské systémy, a to i včetně Islámu, který je křesťanství nejpodobnější a má s ním i společné kořeny, s tělesností počítají a vytvořily nejrůznější postupy, jak s tělem zacházet. Rozvíjet a pečovat o tělesnost je pro ně stejně důležité jako probouzet ducha. Křesťanství obecně, a ve své ze středověku vzešlé podobě zvlášť, na tělo zapomnělo, takže logický důsledek je, že si s ním neví rady a musí všechny jeho projevy popřít nebo zakázat. Absurdní restrikce sexuality je jen jedním a pochopitelně nejvděčnějším příkladem. Když slyším mladé křesťanky, jak mi naprosto vážně tvrdí, že ony budou s manželem souložit jen třikrát za život, protože chtějí tři děti a bez myšlenky na dítě je to hřích, jímá mě hrůza a mám pocit, že takhle pitomá indoktrinace by snad opravdu měla být trestná. Přece nemůže být cílem katolické církve, to abych byl v tomto případě konkrétní, vyrábět sériově zakyslé svíčkové báby. Jenže se to stále opakuje. To zbožnění smrti, odříkání a utrpení. To jejich neustálé oslavování. Sexualita a tělesnost jsou nečisté, smrt a utrpení, to je ta pravá hodnota.
Že nejde o náhodu, předvádí sbor kardinálů, který tak neúnosně dlouho a nemilosrdně třese polomrtvým starcem. Možná jde o tradici, ale ten světec na kříži byl alespoň větší fešák.

TOMÁŠ FEŘTEK