nahoru

Svět, který se rozpadá na kusy

TOMÁŠ FEŘTEK 31. března 2003 • 09:42

Nečekejte dneska ode mě názor, nebo jasně vyjádřený postoj. Prostě se spíš potřebuju poradit. Dojem, že žiju ve světě, který se mi rozpadá pod rukama, je v posledních dvou letech tak intenzivní, že se s tím neumím srovnat. Rozpadají se vztahy mých přátel, projekty, kterým jsem věřil, od komunálních drobností po záležitosti, do nichž jsou zapojené desítky lidí.

Jako bychom po deseti letech relativního optimismu najeli na mělčinu. Politika mi připadá pořád bizarnější a když poslouchám televizní zprávy nebo čtu noviny, nevěřím často vlastním uším. Ten zvláštní pocit neskutečna jsem zažil kdysi, kdy jsem se omylem zfetoval toluenem a nevěřil, že to, co povídají v rádiu, mohou myslet vážně. Dnes toluenu netřeba. Stále častěji, když někomu zavolám, s kým jsem nemluvil rok dva, řekne mi na tu úvodní banální otázku, jak se máš: “Ale mám ti pocit, že všechno, co se mohlo, tak se po…” Taky mám ten pocit. Prostě se něco změnilo. Zkouším to svádět na svou čtyřicítku, ale bohužel mám pocit, že se to týká i mnohem mladších a starších. Zkouším to hodit na “nové milenium” a “věk vodnáře”, ale moc na tyhle věci nevěřím. Omlouvám to vlastním pesimismem, ale jedenácté září, povodně a irácká válka asi na moje nálady kašlou. A hlavně stále častěji slyším od lidí okolo totéž, co říkám teď já vám: “Něco divnýho se děje …”
Tak jsem zvolil tenhle internetový průzkum bojem. Jak to vidíte vy? Jako novináře mě zrovna netěší, když mi někdo napíše, že blábolím z cesty a jsem mimo realitu, ale tentokrát je to naopak. Každý, kdo mi vzkáže, že ufňukaně přenáším své vlastní problémy na okolí a nejsem schopen rozlišit mezi “dojmy a pojmy” mi vlastně udělá radost.

TOMÁŠ FEŘTEK