Rozměr asijské katastrofy je nepřiměřeně nafouknutý. Ve skutečnosti není postižení tak dramatické a Evropa a Amerika se o ni zajímá především proto, že při ní zahynulo tolik bílých turistů. Pokud nejsou oběti běloši, nevěnují média nikdy podobným neštěstím takovou pozornost, i když jsou ve skutečnosti mnohem ničivější.
Musím přiznat, že i já mám s podobným tvrzením problém. Dvoutýdenní masáž televizních záběrů a fotografie hromad mrtvol jsou příliš účinné. Jenže přesně tohle tvrzení vyplynulo z debaty s kolegou Šibíkem, který minulý týden ze Srí Lanky přijel, a přiznávám, že přímému svědectví věřím přece jen víc než médiím. Navíc to není poprvé, co vidí katastrofu takového rozsahu, takže má s čím srovnávat. A argumentuje docela věcně. Obětí je hodně, ale vlna zasáhla mnoho set kilometrů pobřeží, takže v jednotlivých místech nebývá postižení zase tak dramatické. Většina hotelů je poškozena jen z části, vlna zasáhla obvykle pár desítek nebo set metrů do vnitrozemí, maximálně kilometr. V některých případech opravdu turistům jen nateklo do pokoje. Těla místních se pohřbívají bez identifikace do hromadných hrobů, pouze bílé „schovají do sáčku“, protože paradoxně i místní úřady vnímají bělochy jako cosi důležitějšího. A ten neuvěřitelný zájem médií je způsoben právě přítomností turistů, strachem o vyhlášený rekreační ráj a kromě jiného i relativní dostupností. Například o obětech v Indonésii se dlouho nemluvilo prostě proto, že tamní vláda si na žádnou otevřenost nepotrpí, a dlouho trvalo, než se do oblasti dostal první novinář. Ale je to i věc zájmu veřejnosti. Genocida ve Rwandě a Dárfúru, zemětřesení v Turecku a Iránu tolik pozornosti a solidarity nevzbudily, protože leží příliš daleko za hranicemi námi vnímaného světa.
Proč se o těchto věcech příliš nemluví, i když pár výjimek by se snad našlo? Především proto, že čelit slovy tak mohutné vlně drastických záběrů je opravdu těžké. A katastrofa se fotografuje mnohem snáz než skutečnost, že o pár desítek metrů dál se nic dramatického neděje. Mám podobnou zkušenost z povodní v roce 1997. Když jsem přijel z reportáže a tvrdil, že jistě jde o neštěstí, ale média zkreslují a ve skutečnosti není rozměr katastrofy tak všeobecný, jak se to zdá z Prahy, byl jsem bez výjimky označen za cynika. Rozpor mezi tím, co ukazovala po týdny televize, a tím, co jsem viděl a říkal, byl příliš velký, než aby byl přijatelný.
A je tu samozřejmě ještě jeden důvod. Jen dramatické záběry mohou pohnout veřejnost k peněžním darům. Češi byli v tomto případě velmi soucitní a to je jistě dobře. Jenže i tady se skrývá nebezpečí. Čím dramatičtější a drastičtější budou televizní záběry a fotografie, tím pevněji se lidem v hlavě zapíše Thajsko, Maledivy a Srí Lanka, jako místo děsivé katastrofy, kam jezdit na dovolenou je buď o strach nebo nevkusné. Takže milióny, které narůstají na dárcovských účtech, pravděpodobně jen dokazují, jak složité bude znovu přilákat ty turisty, kteří zimní dovolenou u moře už považovali za pravidelnou součást vánočního programu. Je to složité pomáhat. A přes všechny lidské ohledy je dobré, když média říkají pravdu, byť nepohodlnou, a realitu nezkreslují, i když možná v dobré víře, že tím někomu pomohou.
