nahoru

Skála v Rudolfinu – ta buzerace k tomu patří!

TOMÁŠ FEŘTEK 27. prosince 2004 • 10:00

Nešťastné kustodky. Nervózně pobíhající po budově Rudolfina, kam se hrnou davy a davy, nekultivované zástupy, které v nóbl galerii byli naposled bůhví kdy a určitě nevědí, jak se chovat. Určitě si budou chtít na kdeco šáhnout a vůbec! Takové neštěstí postihlo velechrám kultury naposled před lety, kdy tu vystavoval tvořivý výtvarník – humorista Nikl, a to se tu v parteru dokonce jezdilo po parketách na kanoi.


Sice tomu rozumím, že ony mimořádně kultivované staré dámy trpí, ale přece jen. Když přijdu na výstavu pop umění (to ve vší slušnosti, nemyslím to jako urážku), jehož podstatou je, že se všechno tváří jako něco jiného - kmen jako zvíře či ponorka, auto jako kus pařezu a kytara jako větev - a proto přímo svádí k tomu šáhnout si, z čeho je to vlastně udělané, těžko snáším kustodky, které mě napomínají snad desetkrát za sebou. A to jsem si opravdu šáhnul jen jednou. Tam nechoďte, musíte tam! Vstupenku! Odstupte, nešahejte, snad nemáte zapnutý telefon, to záření! Popravdě řečeno, stejně těžko snáším pohled na to, jak nefalšovaně trpí návalem lůzy. Jsou zvyklé na jiné publikum a jiné umění. Takové, před kterým stojíte docela přirozeně v němém úžasu a ani vás nenapadne si šáhnout. Až jsem si říkal, jestli ta buzerace není součástí konceptu. Skálova výstava v Rudolfinu je kromě jiného hra s prostorem, velechrám naplněný výtvarnými pošklebky. Možná jsou tu útočící kustodky jenom proto, abychom si to jasněji uvědomili, prostě výtvarná instalace doplněná o divadelní složku. Snaha zapojit diváka do hry. Nic nového, ale hrály to ty dámy tak přesvědčivě!

TOMÁŠ FEŘTEK