O filmu Super Size Me, kde autor zkouší, co to udělá, když se bude měsíc živit jen jídlem od McDonalda, se už u nás psalo, ale k vidění byl zatím jen na festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě, který skončil tuto neděli. Je z rodu nekompromisně angažované publicistiky ve stylu Michaela Moora, na objektivitu si rozhodně nehraje a vy to rychle pochopíte, ale stejně si na něj nejspíš vzpomenete pokaždé, když přibrzdíte u okénka „zlatých oblouků“.
Režisér Morgan Spurlock určitě ten film nezačal točit proto, aby dokázal, že jídlo od Donaldů je zdravé, to ostatně dnes netvrdí už prakticky nikdo, ale nejspíš i jeho brutálnost téhle diety nakonec zaskočila. A tak sledujete, jak po prvním týdnu, kdy smí jíst pouze to, co se prodává v McDonaldu a pokud mu nabídnou Super size, tedy extra velkou porci, nesmí odmítnout, přibral úctyhodná čtyři kila. Nemusíte mu věřit, když tvrdí, že už po třech dnech je mu skoro pořád mizerně, nevyjde do schodů a jeho potence se zhoršuje volným pádem, ale výsledky jaterních testů a nabraná kila těžko zpochybníte. Sledovat v přímém přenosu, jak se z muže ve slušné kondici stává obtloustlá dýchavičná troska, je působivé. Nejvíc vás překvapí ta rychlost. Za pouhý měsíc přibral dvanáct kilo a už po třech nedělích ho lékaři nutili k přerušení experimentu, jinak za následky neručí.
Je to přepjatost a pouhá snaha zaujmout? Nikdo, a to ani v Americe, se přece neživí jen jídlem z fast foodů. I v tomhle filmu se konstatuje, že režisér snědl tolik hamburgerů, kolik běžný Američan konzumuje asi tak osm let. Ale když na závěr sedí u stolu, kde je pro názornost navršená hromada cukru, kterou do sebe za třicet dní vpravil, nechce se vám věřit a těch dvanáct kilo vám zase nepřijde tak moc. A že nejde jen o rituální kopání do oblíbeného McDonald cíle pochopíte, když sledujete americké tlouštíky, kteří se od těch českých liší tím, že už totálně ztratili tvar a připomínají groteskně zvětšený rugbyový míč.
Jsem zvědavý na reakce publika, pokud se film u nás dostane do distribuce. Předpokládal bych podobně nervózní a podrážděné poznámky jako u Moorova Fahrenheit 9/11. Je totiž snazší si nad podobnými publicistickými kousky uplivnout s tím, že jde o manipulaci, která nemá s poctivým dokumentem nic společného (obojí je pravda), než se vyrovnat s otázkami, jež kladou. U Moora těžko vyvrátíte fakt, že boj za konzervativní hodnoty odnesou zdravím a životem vždycky ti nejchudší a z kongresmanů by žádný své dítě do války neposlal. A u Spurlocka neokecáte těch dvanáct nabraných kilo v Americe, kde se kvůli rychlému občerstvení stala obezita nejnebezpečnější epidemií. Minimálně v kladení těchhle otravných otázek mi přijdou podobné filmy užitečné.
