Po informační masáži na Českém rozhlasu, který tento týden věnoval stopování celodenní pořad Vaše téma, jsem pochopil, že cestovat stopem je čirá bláhovost, kterou podnikají jen nezodpovědné osoby okolo patnácti, co ještě nevědí, jak to v životě chodí. Expertů tam hovořilo asi deset, všichni podali stop jako téměř kriminální činnost „závadových osob“, v anketě přinejmenším tři čtvrtiny lidí tvrdily, že by stopaře nikdy nevzali, natož aby sami jeli stopem.
Když redaktorka po páté odpoledne téma dne shrnula, už i já jsem vnímal stopování jako podezřelou činnost srovnatelnou snad jen s nechráněným pohlavním stykem s nočními obyvateli pražského hlavního nádraží. Stát se to může, ale všichni cítíme, že jde o cosi mimořádně nechutného.
Potíž je v tom, že sám nejen víc než deset let stopaře beru, ale docela často i stopuji. Nebaví mě jezdit na výlety autem a stop je rozumný způsob, jak se v neděli odpoledne posunout k vlaku. A když občas začnu mít jako řidič pocit, že se mi nikoho nechce brát a bůhví, co je to za lidi, když mávají rukou u silnice, naordinuji si stopování jako terapii. Když prostojíte hodinu na výpadovce a míjejí vás stovky aut s netečně se tvářícími řidiči, docela rychle se z té pohodlné sociální letargie proberete.
Samozřejmě, že stopování je potenciálně nebezpečné - pro obě strany. Stejně jako automobilismus vůbec, jako cestování s batohem bez cestovky, jako když spíte v lese a ne spořádaně v kempu. Jenže jestli mi z něčeho zbyla kyselá pachuť, tak ne z těch, které jsem za poslední rok dva naložil do auta, ale z té zatuchlé spořádanosti, která s odkazem na rozum, poklid a bezpečí neříká nic jiného, než ať se laskavě každý stará o sebe a hlavně mi nezašpiní potahy.
