Otázka klecí vyřešena!

Minulý týden vláda schválila zpřísněná pravidla pro používání klecových lůžek ve zdravotnických zařízeních a aféra zahájená článkem v britských novinách a dopisem spisovatelky Rawlingové tak byla alespoň symbolicky uzavřena. Bohužel způsobem, který nic neřeší. Klece jsou totiž až poslední článek řetězu nedokonalé péče, kdy pacienti a klienti žijí bez jakékoli smysluplné činnosti a v tak nedůstojných podmínkách, že by v nich nezvladatelný vztek a agrese popadl nejspíš každého.


Informace z jedné mimopražské dětské psychiatrické léčebny stará tak dva měsíce. Děti, často tu jsou třeba jen na pozorování pro poruchy chování, spí na hromadných ložnicích, kde není nic než postele. K osobním věcem nemají přístup, veškeré oblečení jim vydává sestra, která rozhoduje, co smějí ten den mít na sobě. Ráno jim rozdá kartáčky na zuby a oni pak čekají v řadě, až jim přidělí i pastu. Dveře nemají kliky, veškerá činnost se provádí hromadně, na povel a v zástupu. Pokud je někdo neklidný, dostane injekci, pokud se jí brání, šoupnou ho do síťového lůžka. K čemu tady může být nové nařízení, které říká, že do klece smí být umístěn jen agresivní a nezvladatelný pacient. Ve světě bez klik, kde nemáte nárok ani vybrat si, jaké si vezmete na sebe tričko, je agresivita a nezvladatelnost samozřejmě na programu denně.
Přitom během veřejné debaty v novinách se psalo o několika ústavech, kde už před lety dali klientům víc volnosti a samostatnosti, kde z nich nedělají stádo a výsledkem je, že klece nepotřebují. V Reflexu jsme psali o takovém ústavu v Odlochovicích nedaleko Vlašimi. Ale i tam bylo rušení klecí až poslední krok v řadě. Chystají ministerstva zdravotnictví a sociálních věcí nějaký program, který by nutil sociální ústavy a psychiatrické léčebny k podobným změnám? Pokud vím, tak ne. Vládní nařízení je jen jalové alibi, abychom mohli říct, že jsme se tou věcí zabývali. Řešení to není žádné.