Rudomodrá republika

Docela rád bych se tvářil, že jsem nad věcí a že mě výsledek evropských voleb nepřekvapil, ale k uvěření by to příliš nebylo. Při vší skepsi k sociálním demokratům a naší voličské prozíravosti mě „komunisté nad dvacet a socani pod deset“ docela vyvedli z míry. To ostatní zase tak překvapivé není.

Na zelené si musíme ještě počkat do doby, než se přestanou hádat mezi sebou, lidovci jsou na svých, bezradní hledači politické alternativy přesedlali od ODA a US k dalšímu ze série pokusů dělat nějakou „hezčí ODS“ a strana Nezávislých televizních tváří si odkrojila přesně tolik, kolik potřebovala – dobře spočítaný podnikatelský záměr. To podstatné se opravdu odehrává v čele pelotonu. Neznamená to nic jiného, než že vládní politice nevěří opravdu už skoro nikdo a naštvaní a znechucení se rozdělili na dvě velké skupiny. Na ty modré, kteří doufají v racionálnější pravicovou politiku, což ale u ODS, strany, kde přebírají veslo kapacity jako pan Tlustý a Topolánek, vyžaduje opravdu silný náboj víry. A na rudé, kteří doufají v ještě méně racionální politiku, než jakou provozují dnešní sociální demokraté. Tendence je to jednoznačná. Spějeme ke společnosti rozdělené bariérou nenávisti. Schopní a úspěšní budou u vesla, dostatečně silní na to, aby nemuseli brát ohledy na názory těch dole. A ti jim budou – bez reálného podílu na moci – nadávat ze stále třídněji vyhraněnějších pozic. Co mi na tom vadí? Docela obyčejně se bojím chvíle, kdy se váhy přehoupnou a z dnešní potenciální modro - rudé republiky se stane rudo - modrá. A po sečtení včerejších výsledků mi to už vůbec nepřipadá jen jako strašení a nereálná spekulace.