Etický problém sobotních prezidentských voleb na Slovensku shrnul můj bratislavský přítel stručně: „ Mečiar, to je regulérní gauner, Gašparovič je jen obyčejný hajzl.“ Představa, jak s touhle ideovou výbavou jdu volit hlavu státu, na kterou se budu muset dalších několik let dívat v televizi a v novinách a měl bych jí jako občan prokazovat alespoň elementární úctu, mi přišla skličující. A svým způsobem jsem obdivoval ty Slováky, kteří trpkou pilulku polkli a šli volit. I když jich nebyla ani polovina.
Opravdu nevím, jestli bych v sobě našel tolik sebekázně, abych se dostavil do volební místnosti, kde bych si mohl vybrat dejme tomu mezi Grebeníčkem a Železným. I kdybych věděl, že nepřijít, znamená volit Grebeníčka.
Právě takhle vypadají ta skutečná muka demokracie. Sobotní slovenské volby byly jen obzvlášť vyhroceným případem, ale nejsme na tom o mnoho lépe. Už teď jsem nervózní z toho, jak si budu za dva roky vybírat do Parlamentu mezi Grossem, Kalouskem, Topolánkem a někým z dua Patočka – Beránek. A co hůř, kdyby zůstalo jen u osob, to bych zvládnul, ale vidím za nimi konkrétní politiku. Socialistickou rozhazovačnost a nekoncepčnost, lidovecké populistické pokrytectví, tupý pravicový technokratismus a trapnou rozhádanost mezi Zelenými, kteří většinu energie spotřebují jen na vnitrostranické spory. Co s tím? Poslední, v co bych věřil, je nová strana, které to bude dělat „poctivěji a lépe“. Už jich bylo a všechny skončily jako tragikomická fraška. Tudy cesta nevede. A nepřijít taky není řešení. Tak jako se pragmatismu učí politici, musí si ho osvojit i voliči. Nevolíme Mirka Dušína ani Miss sympatie, ale správce domu, který má zajistit včasný odvoz popelnic. A kandidátů na domovníka je prostě omezené množství. Ona to není bůhvíjak zajímavá práce. Takže ta věta z úvodu sice zní strašně, ale není to nic jiného, než praktický návod pro odpovědného pragmatického voliče.
