Byl jsem odhalen. Přiznávám, že (viz minulý sloupek) nemám televizi a na filmu Good bye, Lenin se mi líbilo, že kamera neplula volně prostorem a vůbec tam byla spousta drobných nedokonalostí. A mě dneska potěší každý film, který není hollywoodsky dokonalý. Jenže jsem si vědom, že právě tenhle despekt k televizi a Hollywoodu je jedním z typických příznaků pseudointelektualismu. A plivnout si jen tak mezi řečí na „pseudointelektuály, co ohrnují nos nad vším obyčejným“, dnes patří v intelektuálních kruzích k dobrému tónu.
Pokud bych shrnul obecně přijímanou charakteristiku pseudointelektuála, tak kromě televize a naleštěných filmů se skrz prsty dívá na hypermarkety, multikina, Mc Donald a rychlé občerstvení vůbec, nesleduje Ligu mistrů a noviny čte od kulturní stránky. Je to trapné, ale docela se v té odpuzující charakteristice poznávám. Nemám z toho radost, protože pseudointelektuál je momentálně považován za prototyp pozéra a to není nic lichotivého. Jenže co mám dělat, když u Mc Donalda mi chutná jen zmrzlina, v hypermarketu se bojím, u televizní estrády naprosto autenticky stydím a pod souslovím Liga mistrů si fakt nic konkrétního nepředstavím. Ani nevím, jestli se to hraje s míčem nebo pukem.
„To je typické!“ zvolal by bijce pseudointelektuálů. „Ta nadřazenost! Ta na odiv stavěná neznalost všeho, co tomu pozérovi nevoní!“ No, pravda, o Lize mistrů bych si něco zjistit mohl, jenže k čemu, když mě televizní fotbal a hokej nudí úplně stejně. Nevím, jestli to kolegové publicisté uznají, ale snažím se jim prostřednictvím tohoto sloupku podsunout, že nechuť ke všemu výše zmíněnému nemusí být vždycky jen póza. Docela ochotně bych splynul se středním proudem, ale tváří v tvář Novotám, televiznímu Silvestru a čtvrtečnímu magazínu Mf Dnes vždycky pochopím, že to není v mé moci. Nemohli bychom být tolerováni alespoň jako menšina? Třeba vůči homosexuálům už je společnost docela smířlivá. A nás taky nebude víc, než ty čtyři procenta.
