Strávil jsem týden v Kosovu. Blíží se páté výročí konfliktu mezi kosovskými Albánci a Srby a zajímalo mě, jak dnes vypadá země, která zmizela z prvních stran, nahrazena dramatičtějšími válčišti v Afghanistánu a Iráku. To, čeho si všimnete nejdřív, je, že v Kosovu se staví. Všude.
Staré domy tu téměř neexistují. Jedna čerstvá novostavba vedle druhé, stovky a stovky nových domů kolem silnice. V každém domě obchod, zboží zásadně z dovozu, na každém kilometru benzínová pumpa - v mrňavém Kosovu je jich neuvěřitelných 1 200. Ještě víc je automyček, místní auta milují. Je vlastně docela optimistické, že se tahle doslova spálená země tak rychle vzpamatovává, ale to hlavní, co jsem si za ten týden uvědomil, je něco úplně jiného.
Až tady mi došlo, jak důležité jsou veřejné statky. Veřejný prostor například. Protože když navštívíte domácnost v Kosovu, je v ní naklizeno, zařízeno a vlastně docela zámožno. Když ale vyjdete na ulici, máte pocit, že jdete po smetišti. Podivná směs suti, zelných listů a igelitu je všudypřítomná a úcta k veřejnému prostoru se blíží nule. Každý si z něj urve, co potřebuje, a vysype na něj, co se mu zlíbí. Když navštívíte školu, je vám z její holé pustoty až tísnivo. Ve srovnání s kosovskou domácností vypadá jak z třetího světa. Možná to bude znít poněkud neliberálně, ale došlo mi, že úroveň společnosti nestojí na tom, kolik toho
soukromě vlastníme, ač proti soukromému vlastnění nemám zhola nic, ale na tom, jak kultivované je to, co je veřejné. Protože jakékoli zboží se dá dovézt. V Kosovu koupíte prakticky totéž, co v kterémkoli evropském velkoměstě. Mobily tu mají lidé úplně stejné jako my a auta většinou lepší. Co se ale dovézt nedá, to je kultivovanost pařížského bulváru nebo poklid pražského zákoutí. To je veřejná hodnota, která vzniká postupně, pomalu, po desetiletí. Zvláštní, že na to, aby mi taková banalita došla, jsem musel odjet těch patnáct set kilometrů na jih.
