Vzhledem k tomu, že minulý týden jsem těžko mohl neokomentovat ofenzívu, kterou v Poslanecké sněmovně zástupci lidu likvidovali práva veřejnosti, dostal jsem se k odpovědi na obsáhlou dějepisnou debatu až teď. Pokusím se být přehledný.
V médiích téměř vždy platí, že nejvíce se diskutuje o problémech, které téměř neexistují. Nejenže reálně žádné zrušení dějepisu nehrozí, ale není pravděpodobné ani zavedení oněch spojených bloků příbuzných předmětů. To bude v případě přijetí nového školského zákona v pravomoci ředitelů a ti se do ničeho takového rozhodně nepohrnou, protože by jim to zkomplikovalo život.
I tam, kde se k tomu odhodlají, nehrozí, že by zeměpisář učil dějepis, což je nejčastější veřejná výtka. Spojování předmětů do jednoho bloku neznamená, že místo tří učitelů bude na škole jen jeden. Mělo by spíš jít o to, aby se ti tři domluvili, co kdy budou učit a zbytečně se neopakovali. Přidalo by to sice práci učitelům, ale výrazně ušetřilo čas žákům.
Onen ironicky míněný nápad zrušit všechny předměty a učit všechno najednou, není zase tak nesmyslný. V životě, kde se toho naučíme rozhodně víc, než ve škole, to tak chodí. Navíc tenhle nápad je podstatou takzvaného projektového vyučování, kdy se ve škole učitelé snaží vytvářet situace, co nejbližší reálnému životu, kde se znalosti z dějepisu, hodin informatiky a třeba češtiny docela běžně propojují, když chcete například vydat publikaci o historii školy.
Aprobaci bych nepřeceňoval. Na waldorfských školách učí většinu předmětů jeden učitel až do deváté třídy a rozhodně to není tak, že by tyhle děti byly nakonec nevzdělanější. Obvykle je to spíš naopak. Na základní škole jsou rozhodující především pedagogické schopnosti - umět děti motivovat, aby je práce bavila, aby jim přišla smysluplná, aby věděli, proč se něco učí. Odborných znalostí zase tolik nepotřebujete, jde (a mělo by jít) opravdu především o základní informace. Takže pokud není dějepisář nebo učitel fyziky kovaný odborník, nemusí to být takový problém, jako když není příliš osvícený pedagog. A to je naopak zcela běžné.
A poslední poznámka. K obrozenecké a podučitelské mentalitě našeho národa patří až posedlost vlastními dějinami a také pravopisem. Ono spojování předmětů by přece „ohrozilo“ stejně tak zeměpis, fyziku, matematiku, chemii… Přesto vášnivá debata vznikla okolo dějepisu. Také považuji znalost vlastních dějin za důležitou, ale přece jen… Bývám ostražitý, když se někdo krvavě rozčiluje nad každou pravopisnou chybou a nad tím, že někdo neví přesně na rok, kdy byla založena Karlova univerzita. Na to jsme velmi citliví, ale už mnohem méně nám vadí, když gramaticky správně napsaný text je myšlenkový blábol a pochopení národního osudu končí právě u té číslice 1348.
