Samotný fakt, že záměr zrušit přebytečné nemocnice a školy vyslovila socialistická vláda, která jinak sociální instituce spíš hájí, naznačuje vážnost situace. O tom, že nemocnic a škol je příliš a jejich provoz je nákladný, není sporu. Přesto je dobré rozlišovat.
Před třemi lety jsem objížděl nemocnice, jimž hrozilo zrušení, abych zjistil, jestli nelibost, kterou to vyvolalo, má nějaké opodstatnění. Vimperk, Vlašim, Humpolec, Broumov, Jaroměř … Všude stejný model. Město zhruba do deseti tisíc obyvatel, nemocnice s přinejmenším stoletou tradicí. Na místě zjistíte, že taková nemocnice de facto zanikne několik let předtím, než se úřady rozhodnou ji zrušit. Málo pacientů znamená málo peněz, dobří doktoři odejdou jinam, pacienti za nimi raději dojíždějí, proto je peněz ještě méně. Nemocnice, kterým hrozilo zrušení, byly dávno už jen slupkou bez obsahu.
O dost složitější je to se školami. Tam totiž úměra platná u nemocnic, menší znamená obvykle odborně slabší, neplatí. V mnoha venkovských regionech je to právě naopak. Menší školy bývají kvalitnější. A to i v případě, že dlouhodobě trpí nedostatkem peněz, protože podobně jako nemocnice jsou i ony financovány podle počtu „klientů“. Navíc škola v místě bydliště představuje jistý sociální komfort. Velmi často jde o kulturní pilíř obce a školu opravdu navštěvujete častěji než nemocnici, takže problém s dojížděním je bolestivější. Zrušit školu bude pro mnoho vesnic znamenat začátek konečného vylidnění.
Netvrdím, že je možné zachovat současnou síť škol, ostatně každoročně jich „přirozenou cestou“ zanikají desítky i bez vládního rozhodnutí, ale byl bych mnohem opatrnější než u nemocnic. Jestliže sociální demokraté a lidovci tak často mluví o podpoře venkova, je rušení malých škol kontraproduktivní. Do vesnice, kde jsme zrušili školu, můžeme lít peníze horem dolem, ale život už se dávno odehrává někde jinde.
