Co se to děje? Coby – je polovička května, jde se do Prčic. O dálkových pochodech obecně mám své pochybnosti, ale nad prčickým davovým šílenstvím mi opravdu zůstává rozum stát. Každý rok víc a víc připomíná apokalypsu. Nevím, jestli jsou takové všechny trasy, nebo je ta votická, i díky Václavu Klausovi, tak populární, ale tady jdete opravdu celou dobu v natěsnaném davu. Bujaré lahváčové veselí, buřtstánky cestou, občas vás předběhne šlachovitý sedmdesátník s batohem, poháněný výhradně tatrankami. Ne že by okolo nebylo hezky, ale tady snad už ani nikdo nepředstírá, že ho ta krajina zajímá. Nevím, jaký to dává smysl, spolu s dalšími desetitisíci lidí vystát v květnovém dopoledni frontu do Prčic. Když jsem jednou tuhle akci sledoval z ústředního štábu, připomínalo mi to bezchybné špeditování vlaky plnými pochodníků - každý vychrlí další tisícovku, autobusy, razítka, potvrzenky - organizaci osvětimských transportů. Čirá iracionalita řízená s pedantickou přesností. Omlouvám se všem pochodujícím, které jsem tímhle přirovnáním urazil, ale zkuste někdy na chvíli vystoupit z té fronty v krajině a podívat se s nadhledem na to, co to vlastně děláte. Vážně je tu stejně hezky i ostatních 364 dní v roce.
