Z Prčic do Osvětimi
Když se podívám na poslední tři sloupky, které jsem napsal na internetové stránky Reflexu, připadám si jako zapšklý dědek, co si pořád stěžuje, že tu či onde není uklizeno a vůbec je všechno horší než dřív. Jenže nebude to lepší ani tentokrát. Bydlím kousek od Votic a když jsem v sobotu šel nakoupit, šokovala mě pěší kolona vinoucí se z náměstí vzhůru strání, pohybující se tempem páteční dopravní zácpy.
Co se to děje? Coby – je polovička května, jde se do Prčic. O dálkových pochodech obecně mám své pochybnosti, ale nad prčickým davovým šílenstvím mi opravdu zůstává rozum stát. Každý rok víc a víc připomíná apokalypsu. Nevím, jestli jsou takové všechny trasy, nebo je ta votická, i díky Václavu Klausovi, tak populární, ale tady jdete opravdu celou dobu v natěsnaném davu. Bujaré lahváčové veselí, buřtstánky cestou, občas vás předběhne šlachovitý sedmdesátník s batohem, poháněný výhradně tatrankami. Ne že by okolo nebylo hezky, ale tady snad už ani nikdo nepředstírá, že ho ta krajina zajímá. Nevím, jaký to dává smysl, spolu s dalšími desetitisíci lidí vystát v květnovém dopoledni frontu do Prčic. Když jsem jednou tuhle akci sledoval z ústředního štábu, připomínalo mi to bezchybné špeditování vlaky plnými pochodníků - každý vychrlí další tisícovku, autobusy, razítka, potvrzenky - organizaci osvětimských transportů. Čirá iracionalita řízená s pedantickou přesností. Omlouvám se všem pochodujícím, které jsem tímhle přirovnáním urazil, ale zkuste někdy na chvíli vystoupit z té fronty v krajině a podívat se s nadhledem na to, co to vlastně děláte. Vážně je tu stejně hezky i ostatních 364 dní v roce.
