Při listování konkurenčním Týdnem jsem narazil na článek kolegy Marka Šálka Česká špína. O bordelu – jiné slovo se pro to použít nedá – v české krajině. Žádné toxické skládky a elektrárny. Normální bordel poházený v příkopě a každém druhém křoví. Vida, říkal jsem si, nejsem jediný, koho ty první jarní procházky šokovaly.
Vyrazil jsem letos několikrát na různých místech po Čechách a dojem je dost děsivý. Nevím už přesně proč, ale na začátku devadesátých let jsem se vážně domníval, že krajina, která bude mít vlastníka, bude úpravnější než ta kolektivistická. Možná těch vlastníků není dost, možná jsou bezmocní, ale je to přesně naopak. Ty staré struktury v krajině, stromořadí i osamělé stromy pomalu dožívají a rozpadají se. Nejenže je nikdo neobnovuje, takže máte před očima okolo cest pořád rozvalené kmeny, ale navíc ta závěj petlahví, použitých plín a igelitů jako by nekončila. Než krajina milosrdně zeleně zaroste, máte pocit, že jdete po skládce. Odhozený nábytek, pneumatiky, ledničky, televize, cokoli. Chápu, to, co tu píšu, je jak pionýrská agitka, ale deziluze z těch jarních výletů ve mně letos nějak zůstala.
Před časem jsem viděl film Mexická jízda. Dva kluci a dáma středních let jedou napříč Mexikem a řeší své existenciální a erotické problémy. Docela slušný film, ale nejvíc si z něj pamatuji realistické záběry na exotickou krajinu mexického venkova pokrytého kusy igelitu. Pytlíky a barevné tašky ze supermarketů nachytané v trnitém křoví a vlající ve větru. Nechutný bordel vyplavený na zapomenuté pláži. Všudypřítomné lahve a plechovky v příkopě. Tahle totální neúcta k místu, kde žijeme, to je dnes nejpřesnější výraz chudoby. Krajina třetího světa. Aspoň víme, kam patříme.
