Zelení zezelenali

Když minulou neděli skončil v brně sjezd Strany zelených, v médiích se kromě pár nenápadných zmínek nikdo nevzrušoval, přestože “palácový převrat”, který sjezd přinesl, je srovnatelný dejme tomu s nástupem Václava Klause do čela Občanského fóra nebo příchodem Miloše Zemana na scénu sociálních demokratů.

Předsedou Zelených se stal Jan Beránek, dlouholetý aktivista a donedávna také ředitel Hnutí Duha. A když pohlédnete do seznamu jmen v předsednictvu strany, najdete tam další jména z aktivistické ekologické scény uplynulého desetiletí.
Je to dobře? Takzvaný tmavozelený proud, který se ve Straně zelených objevil už loni před volbami, tvoří velmi často lidé, kterým už začala být ohrádka ekologického aktivismu těsná a rozhodli se postoupit do politiky a “přeobsadit” Stranu zelených zevnitř. Ta sice existuje už od začátku devadesátých let, ale veškerou energii a peníze spotřebovává na vnitřní problémy a její reálný vliv v české politice je ještě o několik řádů nižší než volební preference. Převzetí moci tandemem Jan Beránek a poradce ministra životního prostředí Dalibor Stráský (1. místopředseda) - v pozadí , byť bez funkcí, silné osobnosti Jakuba Patočky a Ivana Dejmala - bylo místy poněkud konfliktní a dramatické. Odstavení šéfové zelených mluvili o nedemokratických postupech, ale nakonec většinou už na své funkce nekandidovali. To, že se bývalí aktivisté rozhodli jít do politiky, je v pořádku, pokud do ní, jako kachnu na provázku, nebudou tahat své bývalé občanské organizace. Mixovat aktivismus a politiku se nevyplácí. Protože už tenhle sjezd ukázal, že jakákoli, tedy nutně i “zelená”, politika je vždy soubojem o moc. A velmi často nevybíravým soubojem. Od minulého týdne tedy poprvé v naší historii Strana zelených reálně existuje, přestala být klubem zahrádkářů. Jestli ale bude k něčemu užitečná, to se teprve uvidí.