Vypadá to jako téma mimo prostor a čas, ale důvod, proč tohle píšu, je čistě soukromý. Tenhle týden jsem stěhoval rodinu jednoho kamaráda ze statku, kde se pokoušeli s další rodinou žít a pracovat v jednom domě. Komuna je možná silné slovo, ale dejme tomu úzké společenství – společný dvůr, práce i rytmus života. Skoro deset let to s drobnými problémy fungovalo, skončilo to konfliktem.
A zároveň jiný známý, bude mu tak do pětadvaceti, si právě teď koupil venkovský dům, v němž chce žít … se třemi dalšími kamarády. A to za sebou má už několik projektů komunitního bydlení, zkrachovaly bez rozdílu všechny. Kde se v něm bere ten optimismus, říkám si.
Mám tuhle zkušenost také za sebou, navíc jako novinář jsem podobných společenství navštívil během let určitě deset. Protože mě zajímá, jestli jsou lidé schopni spolu bydlet i jinak než na půdorysu té nejmenší možné rodiny – tatínek, maminka, děti - sledoval jsem je alespoň na dálku. Scénář rozpadu byl vždy až dojemně stejný. Pět šest kamarádů, případně kamarádek, koupilo či pronajalo dům, kde spolu chtěli hospodařit a žít a odlišit se tak od okolního konvenčního světa. Ta snaha odlišit se je vůbec pro zájemce o společné bydlení typická. Půl roku, první etapu budování a zabydlování všechno funguje na principu skautského tábora, bezmezné nadšení z nového života. Pak onen instinkt odlišit se začne fungovat uvnitř skupiny. On jí (nejí) maso, on svítí (nesvítí) žárovkou, on… Po půlroce je po pohodě, za dalších pár měsíců se ti lidé ani nezdraví. A pokud by to náhodou fungovalo, stačí, když si někdo pořídí partnerku nebo partnera. Dvě nové přítelkyně v jedné kuchyni, konflikt zaručen.
Ten dnešní sloupek je vlastně dotaz. Všímám si totiž, že lidi okolo dvaceti podobné projekty pořád přitahují, chtějí si vyzkoušet “jiný” život. Jak jste na tom vy? Připadal by vám zajímavější život, při kterém byste sedávali s dalšími lidmi okolo velkého stolu ve společné kuchyni?
