Spor okolo sjezdovky na Lysé hoře v Beskydech se od nedávného dohadování o sjezdovku na Pradědu liší v mnoha detailech, ale jedno mají společné. Oba ty případy přesně odhalují, nakolik vážně vlastně myslíme to, co vznešeně nazýváme ochranou přírody. Vrchol Pradědu – tedy přesněji sousední Petrovy kameny - stejně jako Lysá hora patří mezi zákonem přísně chráněná území.
Ten zákon jsme si prostřednictvím Parlamentu odhlasovali. Jenže hory jsou vysoké - hezky se tam stavějí vysílače. Jsou šikmé - hezky se tam jezdí na lyžích. Je odtamtud daleko vidět, tak by se tam každý rád alespoň jednou dvakrát ročně podíval a nechce se mu chodit pěšky. A nastane konflikt, který je pokaždé až nudně stejný. Televizních diváků, lyžařů a rekreantů je pochopitelně vždycky víc než “ochránců”, kteří poukazují na to, že jsme si něco uzákonili. Víme si s nimi rady. Označíme je za “ty ekology, co chtějí chránit přírodu před lidmi” a příslušné politiky nutíme, aby udělili výjimku. Jak taková politika vypadá, je vidět nejpřesněji právě na Pradědu. Na nejvyšším vrcholu vysílač, okolo sjezdovky a chaty pospojované asfaltkou. A na dohled uříznutý kopec, horní nádrž přečerpávací elektrárny. Ne, že by tenhle lunapark s výhledem neměl svůj půvab, ale tvářit se, že jde o chráněné území, to je komedie. A na Lysé hoře se také nehádají o jednu sjezdovku, ale o budoucí lyžařský velkoareál v “alpském stylu”. Tak už si konečně vyberme. Buď tahle území opravdu chraňme bez výjimek, nebo ty zákony zrušme. Bude to trochu nekulturní, ale alespoň upřímné.
