nahoru

Requiem za stromořadí

TOMÁŠ FEŘTEK 20. ledna 2003 • 01:10

Je to trochu krasoduché téma, uznávám, ale přemýšlím o tom už přes rok, tak mi to snad odpustíte. Stromy u cest, aleje a stromořadí jsem vždycky považoval za odvěkou součást české krajiny, za něco, co tu bylo dávno přede mnou a bude tu napořád. Ale poslední rok dva si všímám, že ovocné stromy okolo silnice vypadají hodně neduživě...

- přeražené, polámané - a mohutné kmeny na hrázích rybníků, přes které jezdím skoro každý den, se vylamují jako viklavé zuby. Že by víc foukalo? Globální změny klimatu?
Možná víc fouká, ale ten důvod je mnohem jednodušší. Ty stromy jsou prostě staré. Sedmdesátiletá třešeň u silnice se rozpadne sotva se na ní pokusíte vylézt a v lipové aleji, které je přes dvě stě let, pukají stromy v půli jak mrtvá těla. Problém je jen v tom, že dneska se těžko najde někdo, kdo se odhodlá znova vysázet kilometrové stromořadí. Sem tam se někdo pokusí starý strom prořezat, opravit, ale doba, kdy lidé tvarovali krajinu, protože v ní každodenně žili, ta je vážně pryč. Před padesáti nebo dvěma sty lety lidé sázeli stromy hlavně proto, že chtěli zpevnit hráz nebo postavit větrolam, potřebovali stín na silnici, kudy chodili do práce. Ty důvody byly hlavně ekonomické. My nechodíme, ale jezdíme a hospodářskou krajinu jsme už de facto opustili. Opravdu to poslední, co nás zajímá, je starat se o stromořadí. Vlastně nás ani nenapadlo, že bychom měli. Ty stromy celý náš život vypadaly, že tu budou věčně. Nemíním moralizovat. Jen mě prostě překvapilo, jak se mi nečekaně mění svět před očima.

TOMÁŠ FEŘTEK