Předseda Senátu Sobotka navrhl, aby ČR dostala možnost vyměnit po sněmovních volbách v příštím roce eurokomisaře – v tom případě, že si to vítěz voleb bude přát. To není nápad příliš šťastný.
Čouhají z něho totálně neurovnané poměry v naší zemi a naprostý nedostatek jakéhokoli konsensu v zájmu státu. Kromě toho je to nápad neuskutečnitelný. Sobotka to prezentoval jako vlastní návrh. Topolánek to pro Právo komentoval slovy: „Takový postup skutečně není možný a Sobotkův blábol je přinejmenším hloupý.“ Co je v tom horším případě? A proč má předseda ODS potřebu takovýmhle způsobem veřejně ponižovat svého stranického kolegu a navíc po prezidentovi druhého nejvyššího ústavního činitele ČR? Proč, když už to nemůže vydržet, si to s ním nevyřídí někde stranou mezi čtyřma očima a na veřejnosti mu to neřekne slušně nebo vůbec ne. Ať je Paroubek, jaký je, tohle by neudělal, a to z jednoho jediného důvodu: je to strašně politicky nešikovné. (Kromě toho je to taky sprosťárna, to snad není třeba zdůrazňovat).
Příležitostný publicista Jiří Paroubek publikoval v Právu článek o postupující modernizaci ČSSD. U některých jeho formulací bych se rád zastavil: „To, že tištěná i jiná média bez rozdílu svého zaměření bagatelizují anebo dokonce zesměšňují dosavadní výsledky projektu modernizace, mě nechává zcela chladným. Při vyhlášení výsledku voleb do Sněmovny je přejde smích, o tom jsem přesvědčen.“ Musím se přiznat, že z Paroubkovy politiky, říkejme jí „politika velkého skoku“ („modernizace“ je jen jedna součást) mne už smích dávno přešel. Nebude to žádný návrat ke komunismu: bude to daleko horší. A o jeho úspěchu příliš nepochybuji. Změny k lepšímu u nás bývají dílem nevypočitatelných náhod. Změny k horšímu jsou bohužel velmi často výsledkem cílevědomé a úporné práce šikovných politických šíbrů. Dále se prý (což souvisí s předchozím) „změnily stanovy ČSSD např. jako u jediné v zemi je v nich zapracováno uplatnění principu kolektivní viny“. To je hezký začátek. „Po vyhlášení výsledků voleb do Sněmovny“ to bude nepochybně v co nejkratším termínu zapracováno i do trestního zákona, protože se pokrok nedá zastavit. V něčem však předseda Pa není docela přesný: „V posledním roce a půl vede sociální demokracie prakticky trvalou volební kampaň.“ To prosím není pravda: vede trvalou volební kampaň od chvíle, kdy se Paroubek chopil vládních a pak i stranických otěží. Nic jiného než vést trvalou volební kampaň totiž ten člověk neumí.
„Člen vedení prezidentské kanceláře“, známý excentrik Petr Hájek, prohlásil, že jedním z možných cílů Václava Klause je mimo jiné i vystoupení z Evropské unie. Netlumočí prezidentovy názory, „myslí si to“. V Rusku vyvolalo nicméně prohlášení v médiích (v těch víceméně zmáknutých) velkou radost: Češi se chtějí vrátit do velké rodiny slovanských národů, kam je už koncem války směroval dr. Edvard Beneš. Radost je možná trochu předčasná, aby se vystoupení mohlo realizovat, k tomu nestačí pouhá prezidentská vůle. Proto tu věc asi říká Hájek, jako jakousi předběžnou sondáž. Anebo se prostě utrhl ze řetězu, to se už zjevně stává i v Klausově okolí.
Petr Zídek poukazuje na to, že Gorbačov až do listopadu 1989 nikdy veřejně nepřehodnotil ruskou invazi do „ČSSR“ v roce 1968 (a že Ševarnnadze předtím prohlásil, že Moskva respektuje hodnocení „strany a vlády“ bolševického Československa). To je vykutálené: zřejmě měli Rusové povinnost nás zase osvobodit. Gorbačov byl hlavou státu, který chtěl reformovat, nikoli zničit. Ten stát se sice jmenoval „SSSR“, ale bylo to Rusko. Nechal vývoji v ruských evropských koloniích volný průběh, nijak nepodporoval jejich poststalinská vedení a jakmile si nějaké to vedení řeklo o svobodu (Maďarsko a Polsko v roce 1989), ani trochu tomu nebránil. Bylo to maximum, co mohl jako zodpovědný politik, kterému záleží na osudu své vlasti, udělat. A pokud jde o nás, bylo to správné i z hlediska historické spravedlnosti: sami jsme kdysi vlezli Stalinovi do zadnice, sami jsme měli aspoň trochu dokázat, že chceme ven. (Poláci a Maďaři to energicky dokázali už před námi). Nevím, proč si Češi pořád představují, že jim mají pomáhat jiní, a oni se mohou jen koukat. Dostatečný signál přišel až v týdnu po 17. listopadu 1989.
AUTOR JE POLITOLOG
Další články autora najdete v rubrice POLITICKÝ DENÍK
a na jeho osobních stránkách UDÁLOSTI, politický zápisník Bohumila Doležala
