Českou společnost zachvátila intelektuálně lynčovací horlivost. Hrrr na politiky! Lidem naproti tomu imponují soudci. Asi proto, že je nevolili. Mají tedy dojem, že jsou od Pánaboha, a proto je musíme poslouchat.
Českou společnost zachvátila intelektuálně lynčovací horlivost. Hrrr na politiky! Lidem naproti tomu imponují soudci. Asi proto, že je nevolili.
Mají tedy dojem, že jsou od Pánaboha (nebo od vrchnosti, což je pro nevolnickou mentalitu totéž), a proto je musíme poslouchat. Naopak politiky jsme volili, tudíž musí poslouchat oni nás (i když jsme nevolili všechny politiky, to šlo jenom za totáče, nýbrž každý někoho jiného). Jejich povinností je se co nejrychleji dohodnout na tom, co chceme my. A to bez ohledu na to, že každý z nás chce něco jiného a značná část z nás ani pořádně neví, co chce. Když se ale politici dohodnou (v tomto případě proti vrchnosti, totiž těm, které jsme nevolili), je to zase špatně.
Je neuvěřitelné, jaké kraviny si přitom lidé dokážou vymyslet. Například: když si politici mohou sami zkrátit mandát, proč by si ho nemohli taky prodloužit. To je podobně logické jako výrok: když je někdo schopen dát deset tisíc na charitu, je taky schopen charitativní instituci o deset tisíc okrást. Tím, že se poslanec zříká mandátu, tratí. Proto je myslitelné, aby si sněmovna (kterou jsme si sami zvolili a dali jí mandát) tento mandát zkrátila, ale zároveň je nemyslitelné, aby si mandát prodloužila (mandát sněmovny se ovšem podle ústavy ve výjimečných případech prodloužit může).
Amok zachvátil i právní elitu. Melčákův advokát Jan Kalvoda používá následující paralelu: „Myšlenka, že v poločase se soupeři dohodnou na ukončení utkání remízou a utkání skončí, je ve fotbale nepředstavitelná.“ Ve skutečnosti situace připomínala spíš boxerský zápas, uprostřed něhož byl jeden borec (Topolánek) knokautován. Pokračovat v zápase, totiž mlátit někoho, kdo leží na zemi, je poněkud neslušné a ústava to ani neumožňuje. Když vláda padne, musí se jmenovat nová. Jenže ani druhý borec (Paroubek) nemohl pokračovat v boji. Je pochopitelné, že se za těchto okolností oba soupeři dohodli na tom, že se znovu obrátí k voličům, aby rozhodli, kdo má na vytvoření vlády legitimní nárok. Rozpolcená sněmovna, v níž kraluje smečka amorálních vyděračů, žádný legitimní nárok na vládnutí nezakládá.
Ján Gronský z Právnické fakulty UK, který rozhodnutí ÚS kritizuje, se domnívá, že soud překročil svou vymezenou kompetenci. Nechci jeho slova zpochybňovat, ale považuji za podstatné, že soudci projevili totální politickou nezodpovědnost – a politickou zodpovědnost nese každý občan, i když je shodou okolností navíc ještě soudcem ÚS.
V LN píší, že pro malé neparlamentní strany, jako je Bobošíkové Suverenita, Strana důstojného života a Dělnická strana, by současná situace mohla mít likvidační důsledky. To je její jediná světlá stránka.
Mezitím se Ústavní soud lehce připodělal – nebo možná ne – a svolal na 10. září veřejné slyšení ohledně stávajícího zákona o rozpuštění PS a předčasných volbách. Je v nezáviděníhodné situaci, do níž se dostal vlastní indolencí. Pokud teď potvrdí ústavnost zákona o zkrácení volebního období, vystaví se podezření obsaženému ve výše zmíněné neslušné formulaci. Pokud se naopak zatvrdí, bude politiky tlačit do postupů, které sice budou formálně odpovídat absurdním požadavkům ústavy (třikrát po sobě neúspěch při vytváření vlády), ale ve skutečnosti to bude švejkovina. Nebo povede k tomu, že sněmovna a Senát zimprovizují během týdne „trvalý“ ústavní zákon, který by chtěl daleko důkladnější přípravu (četl jsem někde, že by se období, které musí uplynout mezi prezidentovým vyhlášením voleb a jejich uskutečněním, mohlo zkrátit na čtrnáct dní – to považuji za holé šílenství).
Je to opravdu umění takhle sám sebe zahnat do slepé uličky. Ústavní soud je klíčová instituce každé opravdové demokracie. Je velmi smutné sledovat, jak se ten náš sám kompromituje. Ústavní soudkyně paní Janů prohlásila pro Právo: „Na konání voleb je vždycky nějaký veřejný zájem, ale máme vládu a máme Parlament, tak co se děje.“ Máme vládu bez pořádného mandátu a nefunkční Parlament bez jakékoli mravní autority. A vůbec, co je to za argument? Vládu a Parlament jsme měli i za totáče.
„Usnesením Ústavního soudu o odložení voleb byla potvrzena tendence této instituce posilovat svou moc,“ tvrdí v Právu exposlanec Koudelka. To je na můj vkus příliš klausovský výklad, šlo spíš o pokus emancipovat se, ÚS se cítil být pod nenáležitým politickým tlakem, takže reagoval v jakémsi stresu a naprosto neuváženě. Jeho rozhodnutí bylo krajně nešťastné.
Expertní skupina, ustavená předsedy politických stran, doporučila takové znění nového ústavního zákona o rozpuštění PS, podle něhož by předčasné volby mohly být až počátkem listopadu (aby se zákon nedal znovu napadnout stížností u Ústavního soudu). ČSSD (a komunisté) trvají na říjnovém termínu, ODS a zbylé strany jsou ochotny se přizpůsobit. Důvod je na obou stranách zjevný. ČSSD (a s ní i komunisté, závislí na jejím úspěchu) se obává, že do listopadu toskánská aféra vyšumí a ODS jim sleze z lopaty, ODS a ostatní strany v totéž doufají. Dohoda bude velmi svízelná. Štvavá psychóza, kterou ve společnosti živí tzv. pravicová média, spolehlivě zařídí pouze to, že k volbám přijde minimum lidí. Nechápu, co si od toho manipulátoři veřejného mínění od Anděla slibují. Výsledek bude, že se k moci spolehlivě prokouše Paroubek a dá jim pořádně do kožichu. Pak se jim i „náhubkový zákon“ bude zdát liberálním opatřením.
Párování zbytečné
ČSSD a KSČM se rozhodly, že při hlasování o zdravotnických poplatcích nebudou párovat nepřítomné poslance někdejší koalice. Jednak není jasné, kdo koho by měl párovat, žádná vládní koalice už neexistuje, a jednak párování na nich přece nikdo rozumný nemůže ani chtít: situace je taková, že aby přehlasovali Senát, musejí dát dohromady 101 hlasů, absence v té situaci znamená totéž co hlas proti. Zastánci poplatků na hlasování vůbec nemusí chodit, jejich neúčast nemůže na výsledku nic změnit.
AUTOR JE POLITOLOG
Další články autora najdete v rubrice POLITICKÝ DENÍK
a na jeho osobních stránkách UDÁLOSTI, politický zápisník Bohumila Doležala
