KDU-ČSL uzavřela dohodu s Evropskou demokratickou stranou, že poskytne místo na kandidátkách některým z jejích představitelů a EDS za to podpoří lidovce ve volbách.
Na jednu stranu je to praktické opatření, protože lidovci zajistí, aby těch jedno až dvě procenta „nepostkomunistických voličů“, s nimiž může EDS počítat, nepropadlo. Na druhou stranu je to ovšem obcházení volebního zákona (nejde o výslovnou koalici, a proto se nezvyšuje procento hlasů nutné pro účast na rozdělování mandátů).
Kromě toho, pokud jde o volitelná místa na kandidátkách, netrpí lidovci, mírně řečeno, nějakým výrazným nadbytkem. Proto, když chtěl předseda Cyril Svoboda vložit do středočeského lidoveckého hnízdečka kukaččí vejce exeuroposlankyně Hybáškové, nejohroženější holátko, paní Ptáčková (jak vhodné jméno!), která vyhrála primárky, se vzbouřilo (a těžko se mu divit).
Neřízené střely v lepším případě
Je velmi nepravděpodobné, že by zrovna ve Středočeském kraji získala KDU-ČSL víc než jeden mandát, i ten jeden jediný je sporný. Ve středočeské organizaci od té doby probíhá za účasti předsedy Svobody lítý boj: zajímalo by mne, co může paní Ptáčkové slíbit, aby se smířila s osudem. Ostatně, vytváření nekoalic-koalic má kromě světlé i svou stinnou stránku: v PS se zvýší počet poslanců zvolených za jinou stranu, než ke které patří, nespjatých se stranou, za niž byli zvoleni, žádnými vazbami. Jsou to „osobnosti“ (jak by se řeklo v okruhu Václava Havla), v lepším případě neřízené střely, v horším vypočítaví vyděrači.
Povyražení státního zástupce
Stínová ministryně ČSSD Benešová, frustrovaná tím, jak ji kdysi Paroubek (který ji, jak zní dnešní oblíbená fráze, „nemusí“), ještě jako premiér coby nejvyšší státní zástupkyni obětoval ministru Němcovi a zbavil postu, usiluje o to, aby nejvyšší státní zástupce měl své jisté: měl by být jmenován ne pět let bez možnosti odvolání (předpokládám, že to není myšleno doslova, pokud by měl zůstat ve funkci i v případě, že by zemřel, bylo by to velmi zábavné). Nejvyšší státní zástupce by byl zvolen a pak by si mohl pět let podle libosti zařádit. Tím bychom se přiblížili situaci, kterou pro trochu, trošičku jinou profesi popsal ve Křtu svatého Vladimíra Karel Havlíček – aktuální verze, poněkud arytmická, by zněla: Bože, kýž jsem nejvyšším státním zástupcem, to je vyražení, koho chce, toho si chytne a dá do vězení.
A další předvolební koalice-nekoalice
Věci veřejné, SNK-ED a Alternativa (co je to třetí, nevím, na internetu jsem to nenašel, nehledal jsem ovšem zvlášť pečlivě, nemám čas). Jde o podporu Věcí veřejných. Podporu, a to nějaké silnější strany, by potřebovali všichni tři účastníci. Takhle se může kumulací jen poněkud zvětšit počet hlasů, které spolykají a tak říkajíc anihilují (o moc ne, protože i zde platí zásada: sloučením tří malých pravicových subjektů vznikne ještě menší pravicový subjekt).
O dědičném hříchu a vině
Pro Rostislava Matulíka v Mladé frontě Dnes souvisí nějak agentství (v StB) s dědičným hříchem. Je tomu třeba rozumět tak, že všichni jsme agenti, jen zpupnější část z nás si to nepřipouští? „,K seznamové čistotě‘ zejména mladší ročníky přišly jako slepí k houslím.“ To je prima argument. Podobně jsem já jako slepý k houslím přišel k tomu, že jsem se nestal agentem gestapa (jsem ročník 1940). Nebýt spolupracovníkem StB nebyla a není ani zásluha, ani přednost, ale být spolupracovníkem StB byla a je ostuda (větší či menší, dle okolností, ale vždycky ostuda). Matulík argumentuje dojemným příkladem svého přítele, který je uveden v Pencově seznamu jako kandidát spolupráce. Je notoricky známo, že kandidáty si StB zapisovala podle svého uvážení, dotyčný o tom nemusel vědět (řekl bych, že většinou ani nevěděl). Nevím, proč by to mělo být tajné. Potřeba utajení vzniká jen v situaci, kdy panuje přesvědčení, že všichni jsme nevinní a zároveň každý jsme tak trochu vinný. Jistě, pokud jde o dědičný hřích, jsme vinni všichni: ale nejsme všichni vinni spoluprací s StB.
Perlička na závěr
„Sbírku z Varšavské smlouvy doplní tanky nepřátel“ (rozuměj v muzeu, jež je součástí Vojenského historického ústavu). Krásná, upřímná formulace a zároveň slibný náznak leninského vývoje po spirále. Dočkáme se na podzim?
AUTOR JE POLITOLOG
Další články autora najdete v rubrice POLITICKÝ DENÍK
a na jeho osobních stránkách UDÁLOSTI, politický zápisník Bohumila Doležala
