Ať už mají naši přední politici jakékoli slabiny, jedna věc se jim musí uznat: dokážou spořit jako nikdo jiný. V tomto veskrze pozitivním oboru činnosti odvádějí výkony, kvůli nimž si jich musí každý slušný občan vážit.
Ve včerejším Právu mne zaujala zpráva o tom, že ministerstvo kultury velkoryse dotovalo „církve a náboženské společnosti“. Všichni dobře víme, že je to vyhazování peněz.
Také dobře víme, že „církve a náboženské společnosti“ by naopak u vědomí své zbytečnosti, svého ohavného pokrytectví a neschopnosti spokojit se s chudobou, k níž se verbálně hlásí, měly za svou nedůstojnou existenci ještě platit. Protože chybí dohled a přísnost, „některé církve“ se chovají stylem „z cizího krev neteče“ (cizím, totiž státním, tj. nás všech, to zůstává i poté, co to stát církvím velkoryse poskytne). Nejlépe by bylo, kdyby si jednou za rok ministr kultury předvolal církevní hodnostáře a po důkladné revizi účetnictví jako hejtman Tayrle z Haškova Švejka praštil rákoskou o stůl a zařval: kdy prasknete, čuňata?! Načež by pozvaní sborově odvětili: „Dle vašeho rozkazu, pane ministře!“ To by nepochybně zhruba odpovídalo představě nejen Práva, ale většiny české populace o náležité úpravě vztahu mezi státem a církvemi. Vykutálený je zvlášť způsob, jakým se ministerstvo obviněním hájí: stejně prý církvím a náboženským společnostem dává jen zlomek toho, co by potřebovaly (např. na platy a pojistné administrativy, věcné náklady a údržbu církevního majetku požadovalo Arcibiskupství olomoucké asi 325 milionů, dostalo jen něco přes deset). Znovu opakuji, co jsem tu napsal už několikrát: ty církve, které toho jsou jen trošku schopné, by se na milodary státu měly vykašlat.
Přisluhovač Velkého bratra na Východě, nebo na Západě?
Senátorka Gajdůšková by ráda zažalovala prezidenta Klause za jeho postoj k Lisabonské smlouvě. To je jediná cesta, jak Klause dostat z Hradu. Návrh musí podat Senát, rozhoduje Ústavní soud. Žaloba má podle senátorky znít v tom smyslu, že prezident v této věci „koná proti vůli českých občanů i českého parlamentu v zájmu cizích mocností“. Které cizí mocnosti má paní senátorka na mysli? Naše slovanské bratry, dubisko ba východě, s nímž se její předseda právě paktuje, jistě ne. Že by už zase americké imperialisty a jejich přisluhovače?
Kočkopes hlásí návrat
České noviny se zevrubně zabývají ohlášeným „možnánávratem“ Miloše Zemana a Václava Klause do víru každodenní praktické politiky. U Klause to připadá v úvahu až tenkrát, když v roce 2013 sestoupí z hradního Olympu.
Spořínek pětiletky
Ať už mají naši přední politici (ministři, zákonodárci) jakékoli slabiny, jedna věc se jim musí uznat: dokážou spořit jako nikdo jiný. V tomto veskrze pozitivním oboru činnosti odvádějí výkony, kvůli nimž si jich musí každý slušný občan vážit. Tak například poslanec, místopředseda ČSSD a exministr financí Bohuslav Sobotka. Podle časopisu Týden si pořídil byt za sedm milionů. Pět milionů na to během dvanácti let naspořil. V Týdnu si spočítali, že by musel měsíčně ukládat 35 tisíc Kč. Proč by ne? Člověka jen trochu mrzí, že se tato jeho spořivost dostatečně nepromítla i do výkonu vládní funkce. Navrhuji ustavit instituci, která by každoročně udělovala politikům výkonným podobně jako pan Sobotka čestný titul „křeček roku“. Pokud se to ujme a první jmenování by se odehrálo už tento rok, pocta pana Sobotku nemine. Také by bylo možno k nadcházejícím volbám vyhotovit billboard s usměvavou tváří páně místopředsedy a nápisem: „Spořím 35.000,- Kč měsíčně. Nezlobte se, ale kdo z vás na to má?!“
AUTOR JE POLITOLOG
Další články autora najdete v rubrice POLITICKÝ DENÍK
a na jeho osobních stránkách UDÁLOSTI, politický zápisník Bohumila Doležala
