Probouzí se v premiérovi jánošíkovská nátura? / Plody specifika české ústavy sklidí Klaus / Političtí hlavouni dostali zahulit / Co je dovoleno Bohovi... / O koho se Fischer opře / Rath vzorem Bémovi / Kdo je šmok a pisálek
Sobota 2. května
Probouzí se v premiérovi jánošíkovská nátura? / Plody specifika české ústavy sklidí Klaus / Političtí hlavouni dostali zahulit / Co je dovoleno Bohovi... / O koho se Fischer opře / Rath vzorem Bémovi / Kdo je šmok a pisálek / Topolánek bez dětinských šprajců
Hlavní událostí je stále vzpoura designovaného premiéra Fischera. Uvažuje se (právem) o tom, co ji vyvolalo (nebo kdo za ní stojí), protože ke ctnostem pana premiéra, když vyjdeme z jeho curriculum vitae, rozhodně nepatří jánošíkovská nátura. Mirek Topolánek prohlásil, že Fischerův postup neodpovídá politické dohodě, na jejímž základě byl jmenován, a která mu dává právo vyjádřit se k nominovaným a případně je i odmítnout, ale ne jmenovat místo nich dle vlastního uvážení jiné. To je velmi pravděpodobné, jaký by jinak měla smysl dohoda mezi stranami o rozdělení resortů, když by ji mohl premiér kdykoli „přepsat“. Potvrdil to ostatně i předseda ČSSD Paroubek: „Dohoda byla, že když se mu nějaké jméno nebude zdát, navrhnou mu strany jiné, a ne že si vybere jméno sám.“
V nepřehledné situaci se zvýrazňuje jedno specifikum české ústavy: v okamžiku, kdy vláda ztratí mandát k vládnutí (je svržena nebo jí skončí volební období), má prezident možnost jmenovat premiéra a vládu podle vlastního uvážení, která může vládnout neomezeně dlouho, pokud se prezident nerozhodne jmenovat jinou. Nebude mít sice nejspíš podporu v Parlamentu, ale zbude jí stejně řada pravomocí, v nichž není na Parlament vázána. Kromě toho je to cesta, kterou by prezident mohl (kdyby chtěl) plnohodnotné vládnutí sabotovat až do té doby, než by se mu vzpurní zákonodárci (tj. aspoň jejich většina) rozhodli jít na ruku. Je směšné, že tvůrci ústavy se při tom zřejmě snažili vyjít vstříc prezidentovi, to jest Havlovi, takže plody bude sklízet taky prezident, jenže Klaus.
V českých novinách panuje v této souvislosti jakási radost z toho, jak dostali zpupní hlavouni z politických stran (totiž těch z Parlamentu) zahulit, když se jim premiér Fischer vymkl z kontroly. Jenže voleni lidem byli oni a ne pan Fischer. Zvlášť to sedí od hlasatelů modrých kořenů, k jejichž vyznání víry patří důraz na politický systém postavený na standardních politických stranách. V postavě pana Fischera triumfuje nepolitická politika a nemohu se zbavit podezření, že za mocné podpory Hradu. Svědčí o tom i vyjádření primátora Béma: „Nikdo si snad v případě premiéra, byť dosazeného na dočasné období, nemohl myslet, že se jedná o nějakou loutkovou figurku, která se bude jen tvářit, že skládá úřednickou vládu, a přitom to hlavní se odehrává ve stranických sekretariátech…“ Jako bych slyšel Václava Havla! Modrý kořen si to ovšem smí dovolit, když i jeho hradní guru se nechal slyšet prostřednictvím svého média Jakla: „Pan prezident ho (Fischera –BD–) nepobízel, ale určitě mu nebude vadit, když vláda bude fungovat sebevědomě.“ Inu, quod licet Iovi…
Miroslava Němcová řekla Lidovým novinám: „Nemám obecně nic proti tomu, aby si pan premiér rozhodl sám, jaký chce mít tým, ale byla bych ráda, kdyby vzniklo čisté řešení. To znamená, že to bude opravdu úřednická vláda v tom slova smyslu. Anebo udělá dohodu s šéfy politických stran, a pak by ji měl dodržet. Teď se ukazuje, že chce vyhovět politickým předsedům a zároveň chce uplatnit svou vůli. Z tohoto mixu nic dobrého nevzejde.“ Je třeba jen doplnit, že vzhledem k povaze svého mandátu může Fischer „uplatnění své vůle“ uskutečnit jen tak, že se o někoho opře. Dovoluju si velmi silně pochybovat, že by to byla Mostecká uhelná, opora bude zcela jistě politická, mocná, a podstatně blíž živoucímu centru ČR, než je Most. A kde? Hádejte, můžete třikrát.
Pavel Bém řekl v rozhovoru pro Právo, že pražský primátor by měl být zároveň poslancem. Znamená to, že by měl být volen jen z poslanců, nebo že by v okamžiku, když by byl zvolen primátorem, získal automaticky i poslaneckou funkci? Jinak vzorem panu Bémovi je zjevně hejtman Rath. Bém chce mít to, co má on, je vlastně taky hejtmanem.
ČSSD uvádí mezi deseti důvody pro pád vlády Mirka Topolánka: „Vláda a její spolupracovníci zasahovali do nezávislosti médií.“ Paroubek na žofínské prvomájové sešlosti ČSSD (bylo tam prý asi tři sta lidí, zatímco na té komunistické přinejmenším třikrát tolik) hřímal proti „novinářským šmokům a pisálkům“. Takže: svoboda médií ano, ale nikoli pro novinářské šmoky a pisálky. Kdo je šmok a pisálek, o tom rozhodne pan Paroubek.
V Právu vyšel nezvykle věcný a korektní rozhovor s Mirkem Topolánkem (zvláštním způsobem kontrastuje s rozhovorem Daniela Kaisera s Alexandrem Vondrou v Lidových novinách, který působí dojmem, jako by byl pořízen v některém stinném zákoutí pražského Hradu, v blízkosti hradní mučírny). Topolánek si zakládá na tom, že ODS je dnes schopna navázat na sebe i „slupku“ lidí, kteří ji předtím nikdy nechtěli volit. „To, že zvládneme komunikaci s lidmi, kteří mají na něco jiný názor, tak to mi osobně nevadí.“ Jde mu o to, umět komunikovat i s lidmi a subjekty, „o které by si Václav Klaus v 90. letech neopřel kolo“. Pokud jde o Havla, liší se s ním ve spoustě věcí. „Nevím, jak dalece je pochvala, když řekne, že dnešní ODS mu připadá o něco méně arogantní než ta minulá. Každopádně si toho vážím. A jestli si vážím Václava Havla, tak pro jeho zahraničněpolitické postoje. Pokud má dnes ODS vyjádřit svůj zahraničněpolitický postoj, tak bude zcela jednoznačně tvrdit, že je to strana členství v NATO, a tam role Václava Havla byla neoddiskutovatelná.“ Ten rozhovor je vůbec ze strany premiéra veden klidně, věcně a bez dětinských šprajců.
Pátek 1. května
Hrozí Fischer i lídři stran / Příjmy manažerů a poslanecké náhrady / Jakýpak klausismus / Panika na ministerstvu zahraničí a v diplomatických službách / Kam s Topolánkem?
Fischer splnil svůj slib (přesněji řečeno hrozbu) a „seznámil“ Klause se složením své vlády. Klaus se zatím nevyjádřil, učinil to za něj jeho podřízený Jakl: „Hrozit nevyslovením důvěry, já jsem přesvědčen, že si to lídři těchto dvou největších stran ještě dvakrát třikrát rozmyslí, než na sebe vezmou zodpovědnost za to, že Česká republika bude dál bez legitimní vlády s důvěrou, že tady dál bude pokračovat vládní krize.“ Situace je zjevná, Jakl argumentuje tím, že změny ve vládě jsou nepodstatné (seznam kandidátů na ministry z 95 procent dohodu se stranickými lídry splňuje). Topolánek takovou vládu jednoznačně odmítá, Paroubek je zdrženlivější, označil ji za podklad k dalšímu jednání. Je otázka, zda prezident hodlá rozšířit svůj vliv na vládnutí tím, že se postaví za Fischera a vystaví stranické lídry a jmenovitě nenáviděného Topolánka nevýhodné pozici „kazisvětů“, nebo zda je za tím nějaký dalekosáhlejší plán: na závěry je zatím brzy.
Jiří Paroubek se sice rozhodl oholit vedoucí manažery podniků se státní účastí o víc než polovinu jejich příjmů, ale poslanecké náhrady zůstanou stejné. Poslanecké náhrady by mi nevadily, nejsem krkoun – ale jen kdyby poslaneckým krkounům, a zejména těm z ČSSD, nevadily příjmy manažerů se státní účastí. Jsou stejně důležití jako oni (neříkám, že důležitější, protože si nemyslím, že je politika an sich svinstvo).
V souvislosti s tím, jak Klaus zatroubil k boji proti Topolánkově levičácky oportunistické klice ve vedení ODS, prohlásil premiér Topolánek, že jeho strana se nadále opírá o „klausismus“, ale ne už o Václava Klause jako osobu. To je nesmyslné vyjádření, jakýpak klausismus. Měli by ke Klausovi přistupovat úplně stejně jako k ostatním, tj. kriticky. Hlásit se k tomu, co je správné a co se osvědčilo, odmítat jeho chyby. Topolánkův postoj připomíná „antidogmatické“ komunisty z šedesátých let, kteří chtěli zachovat podstatu bolševismu, ale oprostit se od některých chyb a excesů soudruha Stalina. Navíc Topolánek se svou praktickou politikou v lecčems s klausovským fundamentalismem rozešel, jen si není schopen nebo ochoten si to přiznat (nebo že by o tom nevěděl?). Jeho polovičatost se mu ovšem velmi snadno může stát osudnou. Nezbývá mu, než se rozejít s Klausem jako s Autoritou a brát ho jako obyčejného smrtelníka, který měl v mnohém pravdu a v mnohém se mýlil, s tím, že nová doba chce nová řešení.
Na ministerstvu zahraničí a v diplomatických službách vypukla panika, kdekdo se hodlá ukrýt před Zaorálkem a jeho pochopy na výhodných zahraničních sinekurách. Je to poněkud bláhové, sociální demokraté se po svém decentním způsobu už dali slyšet, že uprchlíky po volbách stejně vytáhnou z jejich úkrytů za ušiska a potupně vyházejí. Snad by se ti lidé mohli chovat trochu důstojněji.
Jinak v ODS panuje boj o to, kam s Topolánkem (tj. na které kandidátce má na podzim kandidovat). Primátor Bém nechce připustit, aby předseda strany kandidoval v Praze (kde by měl vítězství skoro jisté), a navrhuje mu Ostravsko a Ústecko, kde by mohl stejně jistě počítat s porážkou. V ODS panují podobně bratrské vztahy jaké byly před časem ve Straně zelených, jen umocněné velikostí a silou strany. Na rozdíl od paní Kuchtové ovšem pan Bém utrpěl loni na podzim na Kongresu ODS drtivou porážku, pak se uchýlil někam do hor, kde se mu meditací očividně zvedlo sebevědomí.
Čtvrtek 30. dubna
Vládní motanice / Potřebujeme ministra pro lidská práva a menšiny? / S návrhem k prezidentovi / Jiná vláda – až naprší a uschne
Těsně před prodlouženým víkendem se situace se sestavováním vlády zamotala. Problém způsobilo, že designovaný premiér využil situace, kdy na účast ve vládě rezignovali lidovci, a rozdělil si uvolněné resorty podle svého. Navíc minimálně ve dvou případech změnil nominace: na místo ministra průmyslu a obchodu, kterého měla navrhnout ČSSD, nominuje Milana Hovorku, což je prý skrytý kandidát KDU-ČSL, na post ministra financí – namísto kandidáta navrženého ODS – prezidenta svazu průmyslu a dopravy Jaroslava Míla. Proti oběma protestuje Paroubek (u Míla zpochybňuje jeho kvalifikaci), neřekl ovšem, co hodlá dělat. Topolánek je nespokojen s vládou jako celkem a naznačil, že nemusí dostat důvěru.
Další problém je v tom, že zelení by rádi zaujali resorty, které se uvolnily odchodem lidovců (kulturu a školství), kdežto ČSSD by se o ně chtěla podělit s ODS. Nejasnosti vznikly též kolem místa ministra pro lidská práva a menšiny, které mělo být původně zrušeno, pak se představitelé ODS i ČSSD (Vondra a Zaorálek) vyslovili veřejně pro zachování, načež Paroubek to důrazně odmítl a Fischer mu, jak se zdá, vyhověl. Všechny koaliční strany žádají další jednání (přesněji řečeno Paroubek se mu neuzavírá jako „kompromisu“).
Fischer chce s tímto návrhem (neobsazeno je ministerstvo pro životní prostředí, protože zelení hrozí odchodem z vlády), už prvního května za prezidentem. Návrh by nakonec mohl vypadat tak, že ČSSD by ve vládě měla 8 postů, ODS 6 a zelení 2. To je pro ODS zjevně nevýhodné. Prezident se do jednání nechce vměšovat. Buď je s Paroubkem dohodnut, ale i kdyby nebyl, asi mu nic jiného nezbývá. Fischerova vláda by mohla v případě dohody Klause s Paroubkem dostat přinejmenším tu většinu, kterou se podařilo svrhnout Topolánkovu vládu.
I kdyby však vláda důvěru nedostala, v okamžiku, kdy ji prezident jmenuje, se ujímá úřadu. Do třiceti dnů musí o důvěru požádat, když ji nedostane, zůstává v úřadu až do té doby, než prezident jmenuje jinou, což může být až naprší a uschne. Pokud by vláda dopadla tak, že by do ní nakonec ODS nikoho nenominovala, může vládnout po zbytek období a v rámci předvolební kampaně se soustředit na odhalování zločinů Topolánka a spol. (nedělala by to samozřejmě sama, jen by „otevřela kanály“). To všechno jsou samozřejmě zatím jen spekulace, je třeba vyčkat. Nic jiného nám ostatně nezbývá.
AUTOR JE POLITOLOG
Další články autora najdete v rubrice POLITICKÝ DENÍK (Reflex online)
a na jeho osobních stránkách UDÁLOSTI, politický zápisník Bohumila Doležala
