Památník na pražském Vítkově je stavba, se kterou si lidé moc neví rady. Co tam vlastně je? A co tam bylo, kromě mrtvého Gottwalda? A to postavili komunisti, tuhle šedivou krabici nad Žižkovem?
Většina lidí si monumentální stavbu nad pražským Žižkovem skutečně spojuje především s komunistickým režimem. Ve skutečnosti je to ale dílo první republiky. Stavělo se v letech 1928-38 a měl to být pantheon legionářů z první světové války. I Masaryk tu měl být pohřben - což odmítl, a tak leží v Lánech. Jenže přišla okupace a Němci ohromnou budovu využili jako skladiště. A komunisté si z toho udělali vlastní pohřebiště slavných. Gottwaldova nabalzamovaná mumie tu ležela v letech 1953-1962, pak už tu spočíval jen jeho popel pod kamenným poklopem.
Po roce 1989 se dlouho nevědělo, co s celým místem. Úvahy se nesly ve veřejném i komerčním směru. Nakonec památník získalo v roce 2001 Národní muzeum a rekonstrukce z minulých dvou let vdechla Vítkovu nový život. Je tu expozice Křižovatky české a československé státnosti a budova je prakticky celá přístupná, vznikly tu nové a zajímavé prostory.
Když byl památník loni 28. října otevřen, byl sem měsíc vstup zdrama. Zájem byl obrovský, přišlo na 60 000 návštěvníků. Teď přes zimu je tu otevřeno jen od čtvrtka do neděle, zájemců je méně. Vítkov má holt i tu smůlu, že je celkem daleko od MHD. Chce to spojit návštěvu památníku s procházkou, což v zimě není ideální.
Ale budova je skutečně jedinečná. Jejím architektem byl Jan Zázvorka, otec herečky Stelly Zázvorkové. Při stavbě se nešetřilo, mramoru je tu fůra, také hodně umělecké výzdoby. Komunistická etapa se do budovy ale také vepsala a samozřejmě nepříliš k dobru. Takže tu na stěnách potkáváte dělníky, rolníky, husity, partyzány, rudoarmějce i třídní boj… Tyhle dvě tváře, prvorepublikovou a totalitní, už bude mít památník asi navěky.
Nejspektakulárnější z celé budovy je Slavnostní síň, největší místnost z celého komplexu. Tedy místnost… Je to hala jako hrom, kde by se měly konat koncerty, představení atd. Nedivím se filmařům, že síň využívali v minulosti k natáčení filmů o totalitě, ať už fašištické, komunistické nebo některé z budoucnosti. Ta hala má svou atmosféru, byť z ní jde trochu chlad a strach.
Chladno bývalo i v podzemních prostorách, kde byla vybudována laboratoř a velín gottwaldovského mauzolea. Když tu odborníci pečovali o nabalzamovaného Klementa, muselo tu být stabilně 16 stupňů s odchylkou pouhého půl stupně. Laboratoř může působit velmi skličujícím dojmem: kachlíkárna, kde by se mohlo vraždit. Ale zajímavé jsou dobové přístroje ve vedlejším velíně. V nejlepších časech mauzolea, v letech 1953-56, tu pracovalo přes 100 lidí. A chodily sem stovky tisíc návštěvníků. Lidé chodili povinně, ale co si budeme namlouvat: gottwaldovské panoptikum lidi přitahovalo stejně, jako je kdysi lákaly kabinety hrůzy někde na periférii. Mrtví jsou prostě atrakce.
V památníku najde návštěvník ještě několik dalších síní (Hlavní, Ústřední, Hrob neznámého vojína, kolumbárium atd.), ve všech ho provází česká minulost 20. století a její podivné zákruty. Ve Slavnostní síni máte naproti gobelínu Karla Svolinského s nápisem Pravda vítězí morbidní věnec z 50. let. Cestou k prezidentského salónku, po zajímavě řešeném točitém schodišti, potkáte dosti šílenou mozaiku dokumentující cestu k socialismu. Jak tomuhle estetickému eintopfu porozumí cizinci?
To nejlepší nakonec. V rámci rekonstrukce vznikla na střeše budovy vyhlídka. Skoro by se mohlo říct rozhledna. Sveze vás tam výtah, ale můžete i po svých. Vyhlídka je na nejvyšším bodě, díváte se Žižkovu koni na zadek. Když je pěkné počasí, je výhled skvělý. Jen musíte teď zimě dát pozor, aby byla vyhlídka otevřena. Na podzim se tu stály fronty, vyhlídka má kapacitu jen 25 návštěvníků. Tohle místo je fakt skvělé.
A když už jste chozením po budově unaveni, je tu další nový prostor. Kavárna, také na střeše budovy a také s vyhlídkou. Ale na druhém konci domu. A sem když vstoupíte, jste najednou v jiném světě. Kavárna není mramorová a bez oken, ale naopak útulná, prosklená, příjemná. Žádný chlad z ní necítíte, do konceptu celé budovy dobře zapadla.
Sedíte u horkého čaje, čokolády nebo kávy a můžete přemýšlet o tom, co všechno se vlastně do českých dějin 20. století vešlo. Kolik okamžiků naděje, ale také zklamání. Vzestupů a pádů, otoček a úhybů. Bohaté dějiny. Památník-muzeum-galerie na Vítkově to vše koncetruje, shrnuje, a snad za vším dělá tečku. Tahle budova konečně našla svůj smysl.
ANDREJ HALADA, www.navzduchu.cz
Další články z rubriky KOLEM CESTY
