Evropa se jednou stane muzeem, kam bude zbytek světa jezdit za poznáním. Možná je tahle vize přehnaným vyjádřením pocitu odcházení Evropy ze scény světových dějin, možná se tak ale opravdu stane.
Evropa se jednou stane obrovským muzeem, kde budou žít samí důchodci a zbytek světa sem bude jezdit za poznáním. Možná je tahle vize poněkud přehnaným vyjádřením pocitu odcházení Evropy ze scény světových dějin, možná se tak ale opravdu stane.
V Česku je památek připomínajících minulost habaděj. Většinou si lidé pod nimi představují mainstreamové cíle typu Karlův most, Karlštejn, Hluboká atd. Máme tu ale i jiné památky, které stejnou měrou vytvářejí historické dědictví tohoto prostoru. Patří sem například obrovské množství technických památek: mostů, přehrad, výrobních závodů, dopravních objektů atd. Pocházejí jak ze zlatého věku industrializace, tedy z 19. století, tak z 20. století. Některé z nich jsou stále funkční, některé byly zrenovovány, některé bohužel chátrají. Na rozdíl od hradů a zámků se jim nevěnuje tak veliká pozornost, ale myslím, že je čeká dobrá budoucnost. Je z nich - na rozdíl od poněkud mrtvých středověkých staveb - stále cítit život, nejsou naší době ještě příliš vzdáleny.
Technická památka, o které dnes bude řeč, je už dostatečně známá a populární. Je mimochodem jen kousek od zmíněného Karlštejna, leží v oblasti Českého krasu. Jsou to tzv. Solvayovy lomy, které najdeme pár kilometrů nad městečkem Loděnice. Jde o systém lomů, kde se těžil vápenec, který se pak zpracovával pro chemické účely tzv. solvayovou metodou - nazvanou podle belgického vědce Ernesta Solvaye (1838-1922).
Solvayovy lomy zahájily svou činnost v roce 1916, největšího rozmachu dosáhla těžba za druhé světové války. Během let se lom podstatně rozšířil, postavila se tu malá kolejová železnice, vyrostla tu třídírna, lanovka, trafostanice i domy s řízením těžby. Také byla ve skále proražena štola. Po válce byla firma znárodněna, v 50. letech nastal útlum těžby a v 60. letech se tu těžit přestalo úplně. Něco z původního zařízení bylo odvezeno, hodně toho bylo dáno do šrotu. Budovy se rozpadaly a zarůstaly.
V roce 1993 vznikla společnost pro obnovu lomů Barbora a po několika letech práce se celé místo stalo veřejně přístupným muzeem. Dnes je tu nejen dokumentována těžba, ale je to i hezký, vcelku upravený kus krajiny. Původní lomové prostory už zarostly, prostor je sice poznamenán lidskou činností, ale rozhodně nevypadá zničeně. Vedou tudy naučné značené stezky, dá se tudy dojít i k nedaleké vyhlídce nad Svatým Janem pod Skalou. Pro pěší doporučuji výletní okruh právě ze Svatého Jana k lomům, pak na vyhlídku a zase zpátky. Je to sice pořádně do kopce a pak z kopce, ale jen pár kilometrů.
Velkým lákadlem lomů je i zdejší malá železnice, jejíž koleje vedou celým areálem. Koleje sem byly znovu umístěny až v 90. letech, protože při útlumu těžby se tu vozil vápenec už jen nákladními automobily. Samozřejmě sem musely být přivezeny vozíky i lokomotivy. Dnes je tu vozíků několik desítek a také několik funkčních, provozuschopných lokomotiv. Některé vozíky jsou upraveny pro výletní jízdu, sedí v nich docela pohodlně. Jízda trvá asi 15 minut.
Teď v listopadu a prosinci už je muzeum oficiálně zavřené, ale když je pěkné počasí, lidé z Barbory tu jsou a podle potřeby vás mohou vláčkem svézt. A i kdyby se nejezdilo: jenom procházka areálem, podél kolejí, mezi vozíky a lomovými místy, stojí za to.
ANDREJ HALADA, www.navzduchu.cz
Další články z rubriky KOLEM CESTY
