Nejhezčí podzimní listí bývá okolo 12. října. Vím to přesně na den. Když jsem totiž někdy v půlce 90. let začal fotit na barevný kinofilm, tohle datum jsem si poznamenal. Ono totiž není vůbec lehké chytit ten „pravý“ podzim.
Nejhezčí podzimní listí bývá okolo 12. října. Vím to přesně na den.
Když jsem totiž někdy v půlce 90. let začal fotit na barevný kinofilm, tohle datum jsem si poznamenal. Ono totiž není vůbec lehké chytit ten „pravý“ podzim. Trvá relativně krátce, a když ho minete, barevné listí je ze stromů už dávno pryč.
Nedávno, na procházce v pražském Prokopském údolí, jsem si uvědomil, že podzim je tady a s ním začínají pravé fotografické orgie. Tedy pro všechny fotografy-amatéry, případně pro krajináře. Listí začíná žloutnout a rudnout, slunce v poměrně brzkém odpoledni míří dolů a dělá efektní stíny. Od takové třetí odpoledne do šesti můžete běhat po kopcích, stráních, loukách a hlavně mezi stromy a mačkat spoušť ostošest. A když není obloha zatažená, zaručeně uděláte nějaký pěkný snímek.
V Prokopském údolí jsem byl už mnohokrát, jednou jsem ho prošel dokonce celé. Od konečné zastávky tramvaje v Hlubočepích až do Řeporyjí, cesta je to dlouhá asi 10 kilometrů (říkám Prokopské údolí, ale myslím tím jak Prokopské, tak navazující Dalejské údolí). Většina výletníků totiž končí své vycházky asi v polovině cesty, z údolí pak míří vzhůru do Jinonic nebo na Barrandov, odkud je dobré spojení tramvají nebo metrem. Druhá část cesty je přitom stejně zajímavá jako první, jen se už nejde po asfaltové cestě, ale pěšinami.
V celém údolí, jehož oficiální název zní Přírodní park Prokopské a Dalejské údolí, najdeme po obou stranách jednu přírodní památku vedle druhé. Nebudu tu přesně vypisovat, jaké cenné kvítečky a travičky tu rostou – nejsem botanik a krajinu a přírodu vnímám jako celek. Ale pravdou je, že v Prokopském údolí najdete spousty lučních až stepních míst, která vypadají velmi neobvykle.
Co ovšem dělá z tohoto místa skutečně výjimečnou lokalitu, jsou zdejší skály. Nejefektnější najdeme hned v první části údolí, v oblasti vrchu Děvín (310 metrů nad mořem). Od Děvína je také nejzajímavější výhled směrem k vltavskému údolí. Je tu také vidět železniční trať s viadukty, říká se jí pražský Semmering (ten původní Semmering je rakouská horská trať z půlky 19. století vedoucí ve výšce 900 metrů, která spojuje Dolní Rakousko se Štýrskem). Pražský Semmering vznikl v 70. letech 19. století a původně patřil Buštěhradské dráze. Na smíchovské nádraží se tudy vozilo hlavně dřevo a uhlí. Dnes je to spíše turistická atrakce, jezdí tu malé motoráčky. Anebo čas od času parní historická lokomotiva. To se pak na skále nad jedním z viaduktů shromažďuje fůra železničních fotografů, aby ulovili fotku staré mašiny na starém mostě.
Já jsem ten pravý okamžik prošvihl; když jsem trať fotil, žádný vlak nejel. Ale stihl jsem to hlavní: slunce před západem. Osvětlovalo zdejší skály tak, že ještě více vynikla jejich pískově oranžová barva. A vůbec celé údolí chytlo v tu chvíli jedinečné barevné odstíny. Bohužel známé a populární Hlubočepské jezírko jsem nestihl v dobrý světelný okamžik. Jeho strmě padající stěny je nutné fotit v létě a nejlépe v pravé poledne, když je slunce nejvýše. Jižní pravá strana je i tak vždy ve stínu, kontrast je veliký. Zato levá strana je osvětlená vždy dobře.
Nahoře nad Děvínem je velký otevřený prostor, kde to pořád fouká. U Děvína si děti s rodiči pouštějí draky, zbytek vedoucí až k Butovicím je pole. Je to vůbec největší nezastavěná plocha na rozhraní mezi vnitřní a vnější Prahou. Kdejaký developer by tu asi chtěl něco postavit, ale jen ať tu raději zůstane to pole. Prostor působí sice prázdně, ale díky otevřenému horizontu volně. Když jsem se tudy vracel po cestě z údolí, bylo po šesté večer a začalo být chladno. Podzim je prostě tady.
ANDREJ HALADA, www.navzduchu.cz
Další články z rubriky KOLEM CESTY
