Nad městečkem Hořice, odkud pocházejí ty skvělé trubičky, se tyčí dvě rozhledny...
Nad městečkem HOŘICE, odkud pocházejí ty skvělé trubičky, se tyčí dvě rozhledny. Ta novější je z roku 1998 a je to typizovaná železná stavba, jakých je nad českou krajinou plno. Mobilní operátor tu chtěl mít svůj vysílač, tak ho má, ale jako „daň“ musel vybudovat schodiště a vyhlídkovou plošinu pro turisty.
Byl zrovna pátek, počasí s dalekou dohledností a já jel na kole. Dojedu k rozhledně – a zavřeno. Rozhledna obehnaná plotem a ostnatým drátem, otevřeno jen o víkendech. I tohle je „typizovaná“ situace. Jen minimum nových operátorských rozhleden má technickou část oddělenou od vyhlídkové, takže rozhledna musí mít „obsluhu“, jinak se do ní nedostanete (občas lezu přes plot, ale tady to nešlo). To si pak vždycky kladu otázku: k čemu je taková rozhledna? Komu slouží? Snad někdy v budoucnu, až budou mobilní operátoři vysílat jinak, budou tyhle jejich stavby volně přístupné.
Naštěstí mají v Hořicích kousek odtud druhou rozhlednu. Jmenuje se Věž samostatnosti a byla postavena v roce 1926 jako oslava vzniku republiky. Základní kámen pokládal prezident Masaryk a možná i proto rozhledna čile rostla, pracovalo se tu s nadšením, někdy bez ohledu na výdělek.
V rozhledně seděla paní, prodala mi lístek a já se mohl koukat na rovinaté Polabí, na Orlické hory i Krkonoše. Rozhledna mi poskytla stejný výhled, jako by mi nabídla ta zavřená, byť je o pár desítek metrů níž. Mohl bych v tom spatřovat i jistou symboliku: prvorepubliková funkčnost versus dnešní nefunkčnost, tehdejší originalita versus dnešní uniformita.
Věž samostatnosti je zvláštní svou kamennou bytelností i reliéfy po stranách budovy. Ukazují, jak se rodila republika. Reliéfy s Masarykem a spol. byly za druhé světové války zakryty, stejně tak byly schovány od roku 1962 do roku 1989. Pak se věž znovuzrodila, prošla rekonstrukcí, byl před ní umístěn i pomník se třemi postavami zobrazujícími tři bojovníky-legionáře. Je to památník, jenž je svým národním patosem trochu úsměvný, ale docela příhodně dokumentuje dobu, která přinesla hodně dobrého a byla otevřená.
Kdo by se chtěl ještě více přenést do afmosféry první republiky, tomu stačí sjet od rozhledny kousek dolů, do obce Dachovy. Najde tu unikátní koupaliště. Je dřevěné, postaveno bylo také v půlce 20. let a má ryzí atmosféru Rozmarného léta. Rozsáhlá dřevěná stavba s několika desítkami kabinek, převlékárnou, pokladnou a halou vydržela přes 80 let. Její dřevo stále působí bytelným dojmem. Jen by potřebovalo natřít, dnešní žlutobílý nátěr se hodně loupe.
Koupaliště má pláž, voda je z místních pramenů, okolo jsou stromy… Skoro idylický svět. Však sem taky jezdí často filmové štáby. Asi nejvíc si zahrálo koupaliště ve filmu Eliška má ráda divočinu. Natočil ho před deseti lety Otakáro Schmidt. Není to žádné veledílo, ale díky své výtvarné stylizaci, ke které přispělo i dachovské koupaliště, je to docela výrazný film.
ANDREJ HALADA, www.navzduchu.cz
Další články z rubriky KOLEM CESTY
