Jestli znáte Jizerské hory, pak určitě znáte i železniční trať Tanvald-Harrachov. Ano, to je ta slavná zubačka, o které byla dokonce napsána celá knížka... Další pohled z nové letní rubriky Kolem cesty.
Vážené čtenářky a čtenáři,
na letní toulky jsme pro vás připravili novou rubriku. Nejedná se o klasické tipy na výlety s mapkami a přehledem dopravního spojení, spíše o subjektivní pohled na zajímavá místa naší vlasti. Nebudeme sledovat turistické značky, ale raději pozorovat, co se děje KOLEM CESTY.
Jestli znáte Jizerské hory, pak určitě znáte i železniční trať Tanvald-Harrachov. Ano, to je ta slavná zubačka, o které byla dokonce napsána celá knížka.
V roce 2002, když se tu jezdilo už rovných sto let ji vydalo nakladatelství Saxi, snad je ještě někde k mání. Nebudu tu popisovat dějiny trati, protože to bych vlastně jen opisoval text knihy. Je to historie barvitá, někdy až dramatická, se spoustou příběhů. Prostě jako hory samotné, v nich se člověk nenudí. Ostatně dějiny trati najdete nejen v téhle knize, ale i na mnoha internetových stránkách.
Trať využívám občas, když jedu do Jizerek na kolo. Pomáhá mi přiblížit se k horám. Přiznávám, že se mi do kopce vedoucího z Tanvaldu nechce jet, a to i proto, že se jede po hlavní silnici, mezi auty. Příjemné to není.
Zato cesta vlakem ano. Tanvald je v nadmořské výšce 466 metrů nad mořem a já vždycky vystupuji v zastávce Kořenov, která leží ve výšce 701 metrů. Hezkých 235 metrů výšky „zadarmo“. Cesta se vine nejprve okolo Desné, pak zeleným železničním zářezem. Někde se otevírají pěkné výhledy. Na trati jsou tunely, z nichž nejslavnější je 940 metrů dlouhý Polubenský tunel, za kterým už je Kořenov. Z tunelu vane vždycky studený vzduch, v parných dnech je to osvěžení.
Vlak se kodrcá pomalým tempem, možná by i do toho prudkého kopce mohl jet rychleji. Vagónů táhne lokomotiva málo, většinou jen dva nebo tři. Jenže trať není zrovna v dobrém stavu (ale která regionální u nás je?), tak rychleji ani jet nemůže. Ale ta pomalost nevadí, i při tomhle tempu to trvá z Tanvaldu do Harrachova jen 23 minut.
Kořenovské náraží na mne vždycky dýchne nostalgií. Kdysi to tu muselo opravdu žít, vždyť trať byla hlavní spojnicí celého horského kraje s oblastí u Tanvaldu, Jablonce atd. Ruch tu byl větší, ale nejen proto, že nádraží bylo středem oblasti. Žilo tu i víc obyvatel. Samozřejmě Němců, kteří byli po druhé světové válce odsunuti. Dnes je celá oblast vlastně jen rekreačním centrem, „domácích“ tu nežije mnoho.
Jednou jsem si řekl, že trať nafotím. Začal jsem v Tanvaldu na nádraží, kde zrovna stály i některé starší lokomotivy. Pak se mi poštěstilo a jel jsem vlakem nahoru tak, že vlak jel „opačně“ – lokomotiva vzadu, vagóny vpředu. Viděl jsem trať hezky před sebou, jak ji vidí jen strojvůdce. Samozřejmě jsem přitom fotil. Když jsme dojeli na kořenovské nádraží, nebyl tam tehdy skoro nikdo.
Většina českých regionálních tratí prodělává. Drahý je provoz vozového parku, drahá je obsluha celé tratě, drahá je údržba. Česká republika je přitom zemí, která má v Evropě vzhledem ke své rozloze vůbec nejdelší síť železnic. Německo má celkovou délku tratí větší, ale také je mnohem rozlehlejší. Ani Švýcaři nemají tolik tratí jako my.
Každý, kdo někdy jel takovým českým courákem, ví, že tyhle tratě k českému prostoru patří. Také si určitě vzpomínáte na své zážitky z dětství, kdy jste s rodiči nebo prarodiči právě takovými vláčky jezdili. I když vlastně nevím: osobně ještě patřím ke generaci, která takhle cestovala, ale co dnešní patnáctiletí? Jezdili jako malí taky vlakem? Nebo už jenom autem?
Kořenovská zubačka je vlastně stále v ohrožení, stále se nad ní, stejně jako nad mnoha dalšími „malými“ tratěmi, vznáší existenční otazník. Ale snad přežije. Pohled na zarůstající koleje bývá smutný.
ANDREJ HALADA, www.navzduchu.cz
