nahoru

Čtvrtek 13. června

Žofie 13. června 2002 • 11:55

Ze Support Lesbiens, Vltavy, Lenky Dusilové a trip-hopových Angličanů nebylo v pátek nic. Rozprášili se v dýmu na dálnici směrem do Brna přesně v tom okamžiku, kdy dvě auta před námi kdosi dostal smyk. Když jsem si s hrůzou v očích uvědomila, že jedeme příliš rychle na to, abychom za těmi točícími se auty hladce zabrzdili, sesunula jsem se celá našponovaná co nejdál od předního skla, chránila si hlavu a čekala. Před očima mi v tu chvíli blikal červený nápis WARNING! Ne, tohle opravdu nebyla kdovíjak vtipná situace..

Ten náraz byl velký a zabolel, ale přežít se dal. Ze čtyř aut vylezlo postupně devět potlučených lidí v lehkém šoku. Přežili všichni, ale z překvapení se postupně stávala naštvanost. Ta přicházela i z kolon, které se velice rychle vytvořily v obou směrech. Dé jednička se na dvě až tři hodiny v pátek večer zasekla opravdu solidně. Mrzelo mě, že jsme měli takovou smůlu, ale když nám policajti řekli, že za to poslední auto neseme vinu i my, byla jsem fakt namíchnutá. Kašlu na předpisy. Přijde mi nespravedlivé, že když se někomu před vámi zavřou na chvíli oči, jste vinnen vy. Filip nebyl na nikoho nalepený, jel v tu chvíli osmdesátkou a brzdil hned. „Jó, to víte, Felície,“ řekl sympatický policajt. „Ty to neubrzdí nikdy. Vyměňte to.“

No to asi Filip bude muset udělat. Bouračka totiž není vůbec levná záležitost. Pokuta na místě 2000, odvoz tahačem do nejbližší opravny 1600 a předpokládaná cena opravy 50-60 tisíc! Taxík zpátky do Prahy a lístky na vlak už nepočítám. Protože našemu nočnímu vlaku exnula lokomotiva (?!), byli jsme v posteli v šest ráno. „Ne, na houby se mi opravdu jít nechce,“ odsekávám akčnímu Filipovi.

Celý víkend jsme lenošili a lenošili jsme rádi. To je ten posttraumatický šok, víš, vysvětloval Filip papouškovi.

V pondělí jsem měla volno, protože byl úplněk a my měli roční výročí. Muchlovali jsme se ráno u ledničky, když tu... pod plachetkou, tváře divé... do bytu vchází Karolína. Cože??? Tenhle WARNING!!! mě zaslepil.

Balím se do Filipova županu a běžím hystericky k oknu. „Co tu děláš takhle bez ohlášení?“ volá na ni Filip do předsíně. „Musím si vyprat dva svetry. Neviděla jsem před domem auto, tak... Ahoj.“ To uviděla mě. „Ahoj,“ pípnu a otočím se zpátky k oknu. Vypadá to, že je za oknem přímo oslepující ohňostroj nebo tak něco. Stojím tam jak tvrdé Y, třepu se jako osika a nemůžu nic. Prostě nic. Ona mu střídavě něco vypráví, odbíhá do koupelny a chodí po bytě jakoby se nechumelilo. Já myslím na to, že jsem ji chtěla poprvé potkat úplně jinde a jinak. Chtěla jsem na to být připravená, chtěla jsem vypadat hezky a být sebevědomá. Teď tu stojím rozespalá, zaskočená, nateklá a.. „Žofie, já si myslím, že se můžem normálně bavit, ne?“ skočí mi do mých myšlenek. Seberu v sobě poslední zbytky sil a velice rozumně a inteligentně pronesu: „Jo jasně.“ A ihned se otočím zpět k oknu a k „ježibabě“ zády. Pak už to nevydržím a rozvážně jdu (ve skutečnosti tryskám a řítím se) do ložnice. Když za sebou zavřu, klesnu do postele, kde se znovu pomalu učím dýchat.

„Nebudeš se se mnou za rok nudit?“ ptá se o hodinu později Filip. Budu. Určitě budu. A moc.

Žofie