Po tyčce zábradlí na balkónu panelákového bytu šplhal mravenec. Jako obří dítě po žižkovské věži. Bylo mi to jedno. Seděl jsem na zemi, kouřil cigaretu a věděl, že tím riskuji závažná onemocnění. Bylo mi to jedno. Panelákový byt se nacházel ve městě, které bylo dřív moje, a které se nalézá v Sudetech - po válce odtamtud odsunuli skoro všechny Němce. Bylo mi to jedno. Díval jsem se střídavě na tyčku zábradlí a na krematorium koncentračního tábora, na uších jsem měl sluchátka a poslouchal Libuši, jenže nic mě nedokázalo pohltit tak, jak by mělo, jak to mám rád a jak mi to už dlouho chybí. Hrálo se finále mistrovství světa v ledním hokeji, ale mně bylo jedno i to. Ztratil jsem schopnost prožívat. Ztratil jsem jednu dimenzi - připadám si teď ploše a neživě jako panák nakreslený křídou na zdi.
Není to vůbec objevné, na apatii a ztrátu empatie si stěžuje kdekdo. Problém je v tom, že většina sloupkařů, dramatiků, spisovatelů, kritiků a jiných chytrých lidí, kteří na tento stav žehrají, jej diagnostikují jen u těch ostatních. Říkají "lidé ztratili schopnosti," nebo - v lepším případě - "my jsme ztratili." Jako by se to jich osobně netýkalo - jako by od "nich" cítili odstup, jako by ztratili schopnost empatie, schopnost prožívat s "nimi" jejich ztrátu.
U filmů, které jsem ještě nedávno uměl prožívat, teď čekám na vložený reklamní blok, u špičkových hokejových zápasů na komerční pauzy. Televizní zprávy na mě chrlí čtvrtminutové klipy - jeden je o zemětřesení, druhý o novém milenci nějaké hvězdičky, o níž jsem v životě neslyšel, třetí o bombardování, čtvrtý o psovi, který se umí potopit pro zatížený tenisák. Žádná emoce mi nevydrží víc než pět minut. Asi i proto, že neumím ovlivnit děj žádné z té nekončící záplavy novinek. Někdy nedokážu naplno prožít a vnímat dokonce ani vlastní život, i moje vlastní bolesti a radosti mi zaberou jen tolik času, než se stihnu opít; snad proto, že mám někdy pocit, že neumím ovlivnit ani běh toho svého života.
Žádná dramata, žádné vysedávání u okna při měsíčku jako Taťána - zůstanu cynickým "lišným čelověkem", navždy vyděšeně prchajícím před svými vlastními pocity, neschopen se ponořit do vlastních nemocí, příliš zbabělým to zkusit... A vy taky. Protože se mi tak zdá, že - vy všichni, kteří to čtete - jste na tom stejně. Tak mi někdo poraďte, jak to vyřešit!
I když - ono je to vlastně stejně všechno jedno...
