Jací byli Psí vojáci? Noo..my nikam nešly. Prostě.. celý den bylo takové dusno, byla jsem zpocená, k smrti utahaná, bydlím na druhém konci Prahy, zkysla jsem v práci do sedmi a ještě asi dalších pět tisíc důvodů proto, abych jela domů do své setmělé garsonky, do mého soukromého hradu, do mého útulného bytečku. (Hmm.. teď jsem si vzpomněla, že to mám jenom pronajaté.)
Padla jsem na postel, otevřela Nicka Hornbyho, velkou láhev vychlazené sangrie a hodně dlouho se ani nehla. Nebylo to vůbec špatné. Jak být dobrý je knížka, co mě baví, horizontální poloha je bezva a sangria je pití, které mě nikdy nezklame .
Poprvé jsem ji měla v San Franciscu na jedné party, kam mě vzal Matt. Je to docela vtipná historka. Nejdříve jsme byli v klubu, kam mě nechtěli pustit, protože jsem si zapomněla pas. Mohla jsem být naštvaná, ale to já ne. Dělalo mi dobře, že existuje někdo, kdo mi mých 24 let vážně nevěří. Moje from Prague chlapíka u dveří nakonec obměkčilo a já si mohla vychutnat svůj první klubový večírek.
O beatnících to moc nebylo, ale jinak jsem se tu noc cítila jako královna. Bude to znít asi hodně nabubřele, ale většina těch holek tam mi nesahala ani po zadek. Ne že bych musela být nutně nejhezčí, ale Američanky si na sebe můžou vzít ten nejupnutější obleček, můžou mít ten nejmodernější účes, můžou se zmalovat, oparfémovat, ale stejně . Nemají šmrnc.
O přirozenosti nejspíš nikdy neslyšely, bojí se smát a osobní kouzlo o ně taky nezavadilo. Bylo to 6:0 pro mě a bylo to opojné. "Půjdeš se mnou a s přáteli ještě na jednu HOUSE PARTY?" zeptal se mě o něco později krasavec Matt. Jasně, proč bych nešla. Chci tu poznat všechno a chci s tím začít hned, říkala jsem si v duchu. Po cestě tam mě ale napadlo, jestli po mně zase nebudou chtít ID (důkaz o mé zletilosti). Hned jsem se o svou obavu podělila s šarmantním doprovodem. "Cože? ID? Hahahaha..Dzofíja, to opravdu ne," chechtal se Matt na celou ulici. Nechápala jsem, co je na tom tak směšného a skoro jsem se trochu urazila..
Na rohu Franklin Street stál obyčejný viktoriánský domeček, jakých bylo na každé ulici tucet. Vešli jsme do vstupních dveří a zamířili si to po schodech nahoru. Hmm, to bude pěkně avantgardní klubík, pomyslela jsem si. Ještě pořád mi to nedocházelo. Na stěnách visely papíry s nápisy napsanými propiskou: Vítej, tanči, buď.. a podobně. Až nahoře, když se před námi otevřely poslední dveře, mi to došlo. Nebyla jsem na taneční party s hausovou muzikou, ale na party v domě - v hausu.. Byl to obyčejný soukromý mejdan. Vlastně neobyčejný.
Bez předchozího upozornění jsem stála v cizí kuchyni, kde se mi pět lidí najednou staralo o drink a stačilo jim k tomu jenom moje nesmělé haj. Procházela jsem tím noblesním domem a nestačila se divit. V každé místnosti hrál jiný DJ jinou muziku, mladí lidé jako ze seriálu se váleli na zemi, na křeslech, na schodech, na postelích, mluvili německy, španělsky, chtěli se seznámit, vědeli dokonce, co je Praha a já jim díky ní přišla ohromně cool. Po první hodině jsem se musela jít nadýchat čerstvého vzduchu. Stála jsem v koutku obrovské terasy, koukala na měsíc (docela by se hodilo, abych napsala, ze byl úplněk, že?) a připíjela si na kosmopolitní zítřky. Svědkem mi byla právě sangria. Proto ji miluju, že je to jedna z mých nejchutnějších vzpomínek. Svěží a plná očekávání.
Ale zpět do reality. V pátek odpoledne jsem jela na víkend za našima a vlak byl děsně narvaný. Vlastně nebylo, kam bych si mohla sednout. "Za první třídu zaplatíte dalších 150 korun. Já být váma, tak si sednu do jídelňáku, to vás přijde levněji," řekla mi průvodčí a myslela to vážně. Myšlenka, že čtyři hodiny předstírám pomalou žízeň, mi přišla dost tristní.
V jedničce bylo vážně líp. Sedla jsem si k jednomu postaršímu párečku a užívala si, že mám konečně kam složit nohy. Za chvíli si ten pán zapálil. Achjo, jsem v kuřáckém kupé, uvědomila jsem si. Jasně, že jsem mohla jít hned jinam, ale jaksi nebylo kam. I první třída byla přecpaná. Ti dva mi byli sympatičtí, ale netušila jsem, že jsou to mistři v počtu vykouřených cigaret za hodinu. Šli do toho fakt tvrdě, jejich plíce neznaly pojem odpočinek. Cigareta střídala cigaretu, kouřili zvlášť, kouřili double a za chvíli to v naší jedničce vypadalo jako ve čtyřce. Zaplatila jsem 450 korun, za to, že jsem se cestou málem udusila.
Když už jsem měla opravdu objektivní potíže s dechem, začali se - KONEČNĚ!!! - balit. Jakmile byli z dosahu, vrhla jsem se k oknu. Bože, takhle hladová po čerstvém vzduchu jsem už dlouho nebyla. Někde jsem četla, že pokud jste pasivním kuřákem víc jak čtyři hodiny denně, můžete si spolehlivě odečíst tři roky života. Já měla dojem, že si jich po tomto zážitku můžu odečíst rovnou osm.
Byla jsem z toho tak otrávená, že jsem sáhla rovnou do kabelky a vytáhla lehké davidoffky. Aby bylo jasno, nejsem kuřák, ale pro jistotu mám krabičku vždy u sebe. Hned jak jsem si zapálila, ucítila jsem ten slastný pocit zadostiučinění. Ták. Teď si ty roky klidně umažu. Ale aspoň z toho taky něco mám. Uuuf..
