nahoru

Pátek 17. května

Žofie 17. května 2002 • 10:16

Moje duše je ucházející, moje duše je ucházející...Tata Bojs zklidňují mé všechno. To byla noc. Mám dojem, že jsem přežila svůj první žlučníkový minizáchvat. Stalo se to tak. Večer jsem si dala v jedné hospodě smažené žampiony s hranolkami a tatarkou a o dvě hodiny později jsem neodolala a vložila do úst ještě dvě sousta jedné zpuchřelé topinky, co kamarádi nedojedli. No.. zpuchřelá moc nebyla. Když se do ní mé zuby zaklesly, vytrysklo z ní asi deci oleje. La-ho-da.

Už večer mi bylo těžko, ale to jsem ještě neměla ani páru, co TĚŽKO vlastně znamená. Ve čtyři mě probudil dlouhý sen, ve kterém mi bylo fakt bídně. To jsem ještě ale netušila jak krutá bude skutečnost. Dopotácela jsem se do koupelny a uviděla žlutou tvář staré ženy. Bože, já tady snad chcípnu, napadlo mě logicky. A s dlouhými představami o tom, kdo asi půjde na můj pohřeb a jak se asi bude tvářit, jsem se za pomocí oblíbených brufenů propracovávala ke spánku spravedlivému.

Trvalo to dlouho. Pamatuju si, že jedny z mých posledních myšlenek patřily novému a lepšímu životu, ve kterém nebudou existovat pojmy jako čínská polívka a olej. Došlo i na nejhorší - mluvila jsem s Bohem. Pane Bože, já vím, že to nevypadá, že v tebe věřím, ale jestli opravdu někde jseš, pomoz mi, prosííím...

Zdálo se mi, že se válím na dvoumetrových jahodách a houpu na ohromných banánech. Kolem mě létali třímetroví motýlci a dvoumetrová slunéčka sedmitečná... Několik čtyřstovkových brufenů po vínovém večírku je fakt paráda.

V rádiu mi šéf před pár týdny řekl, ať si coby „externí showbyznysová informátorka“ více vymýšlím. Ať jednou utrousím, že jsem v Londýně, pak zase na party v Paříži atd. A protože jsem poslušná holka, už asi tři dny volám ráno z postele a předstírám, že je po půlnoci a já právě jedu z večírku po Mulholland Drive. Dnes ráno - prakticky nad hrobem - se mi to hrálo obzvlášť dobře.

Večer si s Bárou uděláme soukromý holčičí večírek. Moc se těším, už dlouho jsme se neviděly. Proberem všechno, co se nestačilo po telefonu a samozřejmě si navzájem postěžujeme na ty naše úžasné chlapy. Fór ale je, že ani jedna u té druhé moc porozumění nikdy nenajde. Když jí já třeba řeknu, že se mi nelíbí, jak se Filip zachoval tehdy a tehdy, odpoví mi, že divný není on, ale já a ať se zklidním. Stejně to funguje i naopak. Jsme skutečně tak úžasně objektivní nebo jim prostě neférově nadržujeme, protože víme, že ta druhá je s tím oním štastná?

No nic, pomalu začínám mít hlad. Půjdu si do mikrovlnky ohřát ty dva dietní párky, co jsem si ráno koupila ve večerce. Přidám k tomu zbytek bramborového salátu ze včerejška... To bude dobrotka.

Žofie