Padl rekord. Úterý až neděle s Filipem u něj doma dvacet kilometrů za městem. Bez práce, bez tepu Prahy, bez kamarádů, bez televize. V sobotu se mi začalo stýskat po ruchu a po kontaktu s přáteli (výsledek byl půlhodinový telefonát s Bárou), ale v neděli mi bylo líto, že už musím pryč.
Nejhnusnější bylo klíště zakousnuté do mého stehna, nejchutnější bylo kuře, co divoce prokořenil Filip a nejlétavěji mi bylo s flaškou bílého na střeše tříposchoďového domu. Nebála jsem se na jejím okraji, jenom když jsme leželi na břiše. Před námi údolí.. Jen máchnout rukama.
Jablečný tabák ve vodní dýmce chutnal taky zajímavě, ale ještě o kus víc mě zaujalo Filipovo povídání o džungli. Byl na třech delších výpravách v Peru, o kterých mi už několikrát povídal, ale mně snad až teď pořádně došlo, jak moc na něj asi ten čas strávený uprostřed buše a mezi šamany zapůsobil. Netušila jsem, že šaman může vypadat jako pětadvacetiletej kluk s kšiltovkou na hlavě.
Nevím, jestli jsem to už psala, ale vždycky jsem si chtěla doma pověsit houpací síť. No a on ji má. Seděli jsme v ní naproti sobě, z počítače se linula hudba a obrázky nejlepších 3D dem z loňských světových parties a mně nechybělo nic. Prostě nic. Možná, kdyby nás někdo houpal?
Náladu mi zkazil akorát dopis od Karolíny, která u něj přespala z pondělku na úterek - to byl Filip u mě. Když jsem ho v jeho rukách zahlédla poprvé, dělala jsem, že jsem si toho popsaného papíru nevšimla. Dva dny na to na něj ale přišla řeč a on se mě ptal, jestli ho chci vidět. Samozřejmě, že jsem chtěla.
Filípku, začínalo to, vzala jsem nějaké tvoje košile a trička, abych ti je vyžehlila. Pokračovalo to tím, že si má koupit kostkový cukr, že mu tam nechala oběd a ať se má moc hezky. Pusu (pusu????), Karolína. To celé prošpikováno velkými kulatými smajlíky. Nemohla jsem od toho textu odtrhnout zrak. Je tohle normální? Filip se mi snažil namluvit, že jo, ale já o tom dost silně pochybuju. Ještě v noci se mi zdálo o bublifuku, ze kterého vycházely vysmajlíkovaný bubliny. Hahaha, to jsem se teda nasmála.
