Včera mě chytili v drogerii. Taková nespravedlnost. Moje taška při odchodu pípala a tak mě zastavili a řekli, že mám jít dozadu, ať mě můžou prohledat. Chtěla jsem být drzá a uštěpačná, ale polilo mě horko. I když jsem věděla, že jsem nic nevzala, dostala jsem nevysvětlitelný panický strach. Co když mi tam náhodou spadla jedna z těch tužek na oči, co jsem držela v ruce? Nebo mi do ní nějakým úskočným trikem spadl krém? Nemám tam snad rovnou celý depilační strojek? Pomóc..
"Ale já jsem nic nevzala," špitla jsem nepřesvědčivě a periferním viděním přitom zahlédla úšklebky lidí za mnou ve frontě. "No jasně, že ne," odpověděla malinká prodavačka sarkasticky. "Jen se vám podíváme do tašky, jestli je to pravda." A jemně mě pošťouchla dopředu. Nezbývalo mi, než jít za ní. Když jsem se zahlédla v jednom ze zrcadel, uviděla jsem dlouhovlasou holku s červenými skvrnami na obličeji. Tento úkaz jsem na sobě zpozorovala vůbec poprvé.
Vedoucí obchodu mě požádala, abych vytáhla z tašky vše, co jsem u nich koupila a zaplatila. Chtěla jsem ji za tu nenápadnou poznámku uštědřit pravý hák - kdybych věděla, jak se to dělá. Ale uposlechla jsem. Odnesla mou kabelku zpátky ke dveřím a... ona opět zapípala. "Je to v té tašce!" vyjekl nadšeně Adam Douglish a s nadřazeným výrazem mi nakázal, abych tentokrát vytáhla vše. Spěchala jsem do spořitelny, takže jsem to poníženě udělala.
Zachránil mě až notně ojetý make-up na dně mého soukromého bordýlku. Nejenom, že to byla jejich chyba, protože ten jsem koupila také u nich, ale navíc při té kontrole ty dámy zjistily, že mi pokladní omylem namarkovala o jeden krém navíc. Takže? Nekradla jsem já, ale kradli oni, za zlodějku nebyli oni, ale já a neomluvil se vůbec nikdo.
Taková nespravedlnost a bezmocnost. Skoro jako když jsem jednou zůstala trčet ve výtahu ve tři hodiny ráno:) Beru to ale jako trest za všechny své životní krádeže. Včera jsem si prostě vyžrala ten Čtyřlístek, který jsme s kamarádkama ukradly v trafice ve čtvrté třídě, sponku do vlasů, kterou jsem šlohla v Německu krátce po revoluci (je polehčující okolností, že mi bylo čtrnáct?) a hlavně.. ten nádherný průhledný paragraf, který jsem v první třídě vzala bohaté spolužačce z krabice plné céček. To byl fakt poklad.
Omlouvám se ti, Hanko Geryková!
