nahoru

Čtvrtek 9. května

Žofie9. května 2002 • 10:54

Žiješ rychle nebo pomalu? Ptají se muzikantů v jednom časopise. Žiju hodně, řekla bych. Na tachometru nezáleží. Až si jednoho dne přestanu myslet, že by můj život byl dobrý námět na bestseller, bude to špatné.
Vzpomínali jsme o víkendu s Filipem, jestli nás někdy někdo přepadl, něco nám ukradl nebo tak něco a já jsem jasně zvítězila. Mé historky se třema sjetýma klukama u telefonní budky v centru Prahy, robustním úchylákem v tramvaji, šesti cikánama a jedním nožem v obchodě, rasismem posedlým černochem v Chicagu, padesátiletým nadrženým majitelem českého klubu v San Franciscu, kde jsem týden pracovala, jsou jen střípky mezi dalšími podobnými historkami. Když se na to podívám zpět, je zázrak, že žiju.
O to víc mě baví máminy nespokojené e-maily, když se dnes jednou za týden neozvu. Kdyby mě viděla, jak si na podpatcích vykračuju v totálním newyorském ghettu, kam jsem s videokamerou v ruce večer zabloudila.. Nebo jak se moje bývalá šílená spolubydlící jednou v noci rozhodla, že najede 190 km v hodině a pak vypne světla. Nebo jak jsme se jednou vraceli s kapelou z koncertu a řidič dostal epileptický záchvat.
Jenže já se poslední rok tak strašně zklidnila.. Už se neflákám po večerech z klubu do klubu, už nesedím ve čtyři ráno v depresích v šíleném Batalionu. Když mi v neděli odpoledne volal Michal a já mu řekla, že právě skládám Filipovy ponožky, dostal záchvat smíchu. „Ty rockerko,“ bublal.
O víkendu mě nikdo nepřepadl, ale zato jsem byla každý den na procházce v lese, který má Filip za domem. Myslím opravdový les a ne ty přecpané parky plné psů, co jsou na okrajích Prahy. Kromě dědečka, co sbíral konvalinky na velký byznys, jsem v něm nepotkala nikoho. Filip mi ukázal strom, co vypadá jak šestimetrová bonsai a já si uvědomila, že jsem na něco takového vylezla naposledy tak před tisíci lety. V ojedinělém záchvatu romantična mi dokonce natrhal skvostný pugét z mých milovaných pomněnek a nakonec jsme našli na břehu rybníka zašifrovaný vzkaz v lahvi od mlíka. Když jsme ho večer přeložili do smysluplné češtiny, zjistili jsme, že jsme ukradli důležité poselství nějakým dětem, co tam hráli vysoce napínavou hru :)
V neděli jsme se vydali do nějakého Art kina na opačný konec města. Vypadalo to jako zapomenutá kulisa z Pelíšků. Vevnitř byly zažloutlé plakáty z filmů starých několik staletí, hrála tam šedesátá léta.. a byli jsme tam sami! Nikdy jsem něco takového neviděla na vlastní oči a tak jsem si to docela užívala. Jenže... nikdo jiný už se ani neobjevil. Nepomohlo ani, že jsme chtěli koupit čtyři lístky navíc. „Když je hokej, český národ do kina nechodí. Omlouvám se,“ oznámil nám promítač suše. Škoda.
Nejvíc adrenalinu jsem si užila před návštěvou Filipova prvního kamaráda. Když o nás Filip řekl Karolíně, šla tehdy za ním. Probírali to spolu, nejspíš jí radil, co by měla udělat. Není divu, že jsem byla před tím setkáním dokonalá neuróza. Moc jsem si přála, abych mu byla sympatická a on mě „vzal na milost“, vzápětí jsem si ale říkala, že raději zalezu do ložnice a budu předstírat, že neexistuju. Přišel nečekaně o čtyřicet minut dřív - zrovna když byl Filip ve sprše a já na sobě měla jen flanelku. Naprosto vystresovaná a rozcuchaná jsem mu musela jít otevřít. Přelítl mě nedůtklivě od hlavy až k patě a já vyhrkla: „Ahoj, já jsem Žofie... PETR je ve sprše.“
Ale dopadlo to dobře. Snad.
No ... a to bylo celé moje víkendové dobrodružství. Je to málo? Hmm, je to moje.

Žofie