Pondělí 15. duben

A je to. Jsem o rok starší a ani to nebolelo. Ostatně už před rokem jsem byla schopna říct, že mi je o rok více. (Ale vždycky jsem si oddechla, že je mi ve skutečnosti míň:) Zatím tedy na čas nehraju, ale myslím, že s věkem si ho budu všímat víc. Když jsem byla v jalovějších letech, říkala jsem si, že až mě to tu nebude bavit, až se budu cítit sama a bezmocná, napálím to za hlasitého zvuku nějakého rajcovního songu v adrenalinové rychlosti do zdi. Že to tak bude o hodně lepší než vnímat netrpělivé pohledy mladších spoluobčanů, když se budu minutu soukat do tramvaje. To bylo ale předtím, než mi moje nejhodnější babička nemocná rakovinou řekla: "Podívej se Žofinko, to jsou krásný květiny, co? Škoda, že je neuvidím, až vykvetou."
Jo a zapomínám na to, že nemám řidičák.
Ironií je, že mám americký a ještě větší ironií je, že mám americký řidičák, který jsem dělala v polštině a že ho mám, i když neumím řídit. Protože řídit auto bez řadící páky mi přijde asi jako sedět v elektrickém autíčku, které naviguje malý chlapeček ovládačem.
Nicméně. Stejně mám obrovský zážitek z toho, jak jsem jela v Americe na pětiproudé dálnici. Bylo to podruhé v životě, co jsem seděla za volantem, takže jsem měla ohromný problém udržet to obrovské auto vůbec v mé lajně (drážce?). Sebemenší zatáčka znamenala mou smrt. Abych se uvonila, vyhulila jsem na rádiu strašlivý nátěr. Zrovna hráli Stone Temple Pilots a já nadšeně křičela: "Jááá jedůůůů!", když mě zprava a zleva pomalu míjely dva kamióny.
Cítila jsem se jako v napínavém thrilleru nebo povedené gamesce. Muzika řvala, já řvala, můj kamarád řval, jen ti řidiči kamiónů neřvali, ale i tak to bylo dobrý. Když jsem jakýmsi zázrakem sjela z dálnice, začala se mi hrozně klepat kolena a od té doby jsem už za volant nevlezla.
To se ale brzo změní, protože právě o víkendu a na své narozeniny jsem se rozhodla, že je čas stát se o pidikrok svobodnější. Peníze z další výplaty jdou na autoškolu. Doufejte, že se na ulici nepotkáme. A když jo, poznáte mě lehce. Budu křičet.