Sakra, sakra. To se mi snad zdá. Dneska jsem zjistila, že mi svítí boty. Máš halucinace, odbyla jsem kolegu, který mě na tuto maličkost v práci s chutí upozornil. Do minuty se kolem mě shluklo deset lidí a chechtali se jak blázni. Tohle prý ještě neviděli. Jsem nucená zout se a jít se k nim podívat. Bože, mám z určitého úhlu svítící boty!!! Jak je tohle možné? Normálně jsou normální, ale jakmile zasvítí sluníčko, tak se z bílých pruhů, které se jimi táhnou, stávají brutálně světélkující nárazníky. Na taneční párty bych byla královnou, ale to já nechci. Nechci vypadat jako živá odrazka. Zhroucená za svým monitorem přemýšlím, jak je možné, že jsem si toho v pondělí v obchodě nevšimla. A vůbec. Proč jsou červené, když jsem chtěla boty nenápadné? A proč jsou placaté, když jsem chtěla boty na vysokém podpatku? Achjo, trochu to tuším. Už nikdy nepůjdu nakupovat zkouřená!
Večer volá Filip. Musíš být silná. Silná a krutá, radí mi, když se mu svěřuju, že mám strach je jít reklamovat proto, že svítí. Moc mu děkuju za radu.
Před spaním se snažím začíst do toho zatraceného Pána prstenů, co mi vnutil (doufám, že to nebude číst). Šance je mizivá. Ta knížka na mě působí jako učebnice francouzštiny. Tři věty o Bilbovi Pytlíkovi a jsem mrtvá.
